Když v roce 1962 hrál v Moskvě Benny Goodman, oslovil ho sovětský vůdce Nikita Chruščov: „Nejsem jazzový fanoušek, mám rád pořádnou hudbu. Jazz nechápu. Nemyslím tím zrovna ten váš. Já nechápu dokonce ani náš vlastní.“ Dobrá historka, taková svěrákovská. Teď uvidíme, nakolik úterní koncert Newyorské filharmonie v Pchjongjangu nahlodal nejtemnější režim planety.
Co říkal vůdce Kim Čong-il? Nevíme, v hledišti nebyl. Co říkají američtí hudebníci? Radují se, jak přispěli ke sjednocování lidí. Koho ale sjednocovali? Kdo tvořil publikum v zemi, kde se vše odehrává jen na rozkaz? A co si o tom myslí většinoví Severokorejci? Odpověď na tuhle nejdůležitější otázku nezná vůbec nikdo.
Co říká Lubomír Zaorálek, zastánce jednání s Pchjongjangem? Nevíme, neboť je v Sýrii. Zato si výsledek umíme představit možná lépe než Američané. Před devatenácti lety totiž Severokorejcům zpívali Lucie Bílá, Michal David a další čeští matadoři.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Je to docela zajímavé srovnání. Mezi úterním koncertem Newyorské filharmonie a vystoupením československých umělců na světovém festivalu mládeže a studentstva v Pchjongjangu leží devatenáct let, ale podobnosti se najdou.
„Pikola hraje táhlou, lkavou melodii. Činely břinkají, nad zvukem harf se vznášejí housle. A v očích publika - muži v tmavých sakách, ženy v barevných upnutých šatech, všichni s odznaky Kim Ir-sena - se začínají objevovat slzy. Filharmonici si je získali. Plnokrevný přednes skladby hluboce rezonující mezi Korejci na Severu i Jihu triumfálně ukončil historický koncert v této izolované zemi.“ Píše se 27. únor 2008 a takto o vystoupení v Pchjongjangu, o podání staré korejské skladby Arirang, referuje deník The New York Times.
„Pestrý kulturní a společenský život bude v Pchjongjangu probíhat i v budově městského výboru Korejského svazu socialistické pracující mládeže, kde bude fungovat Čs. národní klub. V přilehlé zahradě je už vybudováno velké pódium pro vystoupení našich mladých umělců, v sálech se připravuje výstava o čs. mládeži. Celá stavba je potažena modrou maskovací sítí, která už zdaleka připoutá pozornost delegátů a hostů festivalu i obyvatel hlavního města KLDR.“ Píše se 24. červen 1989 a takto referuje ČTK o akci, na které se Severokorejcům předvedou Lucie Bílá, Michal David, Laura a její tygři, soubor Lúčnica, ale i populární inženýr Pavel Pavel.
Zájem o vystoupení v KLDR je vcelku pochopitelný. I pro umělce schopného vyprodat newyorské či pražské sály, schopného zaplatit si dovolenou v exotickém Himálaji či Pacifiku, je Pchjongjang to pravé dobrodružství, kam se nikdo jiný nedostane. Tím už se může chlubit mezi přáteli. Ale dělat z toho šíření demokracie či civilizace?
V červenci 1989, po svém návratu z Pchjongjangu, se v pražské hospodě Klamovka na to téma přel Tomáš Svoboda, trumpetista z Laury a jejích tygrů, s lidmi z okruhu Plastic People. Budou se v newyorských barech podobně přít tamní filharmonici? Konkrétní téma by se našlo.
Už před příletem do Pchjongjangu museli odevzdat své mobily, v Severní Koreji zakázané. Ruku na srdce, co lidi spojuje více - precizní provedení Dvořákovy Novosvětské, nebo ta malá krabička fungující všude na světě kromě Severní Koreje? Kdyby Newyorčané trvali na tom, že si mobily u sebe ponechají, možná by udělali na Severokorejce větší dojem než svou hudební profesionalitou. Když šéf filharmoniků Lorin Maazel v úterý uváděl Američana v Paříži od George Gershwina, publiku řekl: „Jednou snad nějaký skladatel napíše dílo s titulem Američané v Pchjongjangu.“ Inu, dost možná, když už se léta hraje opera Nixon v Pekingu, ale upřímně řečeno, Severokorejce by inspirovalo spíše dílo s titulem Mobily v Pchjongjangu.
Kosovská Mitrovica čeká Tím vším není řečeno, že hudební „civilizační“ mise do totalit jsou zbytečné. Klasickou ukázku jsme zažili před dvaceti lety. Slovní spojení Mírový pochod Olofa Palmeho „na podporu výzev k vytvoření pásma bez jaderných zbraní v Evropě“ zní velmi obskurně. Jenže 15. září 1987 se na jeho bázi podařilo propašovat na oficiální vystoupení v plzeňském Lochotíně západoněmecké kapely Toten Hosen a Einstürzende Neubauten. První stačila zahrát a Češi si poprvé užili autentický západní punk. Druhou kapelu včetně jejího lídra Blixy Bargelda už policie vyvezla autobusem na hranice. I tak to byla oboustranně prospěšná zkušenost. My jsme poznali západní realitu, kapely zas realitu východní.
Podobné spojování lidí umožňoval Západní Berlín. Když v červenci 1990 uspořádal Roger Waters na místě zbořené zdi představení The Wall, přišlo čtvrt milionu lidí, ale byla to už jen třešnička na dortu. Autentičtěji působilo, když v osmdesátých letech hráli Rolling Stones těsně u zdi a slyšelo to půl východního Berlína. Policie jim nezabránila, aby lezli na střechy. Nebo západoněmecký rocker Udo Lindenberg: s oblibou vystupoval těsně u zdi a zpíval o tom, jak se prochází po východním Berlíně.
Co z toho všeho plyne pro dnešek? Nabízí-li se kandidátské místo pro hudební vystoupení, které by spojovalo lidi, je jím nejspíše Kosovská Mitrovica. Tam ať jezdí hudebníci. Tam ať hrají u „zdi“, aby je slyšeli místní Albánci i Srbové.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN
