Skotští Primal Scream se na scéně pohybují bez přestávky čtvrt století. Podobně jako množství změn v sestavě, vysoký je také počet žánrů, kterými v průběhu své kolísající kariéry propluli. Po prvních dvou, nemastných neslaných, nudně poprockových albech si konečně utrhli pořádný kus slávy s taneční deskou Screamadelica (1991).
Její zvuk odrážel aktuální zalíbení v house music, rave parties a drogách, jež pro hudební scénu „objevil“ Madchester v 80. letech, a kromě prestižního ocenění Mercury Music Prize přinesl kapele spoustu věcí. „Úspěch, víc peněz, víc ženskejch a víc drog,“ odpovídá frontman Bobby Gillespie na otázku, jaký byl důvod tak prudkého stylového obratu v jejich hudbě.
Taneční nadšení jim vydrželo dlouho, v podobném duchu (ovšem s nemalým přispěním dalších vlivů) vznikly desky Give Out But Don’t Give Up, Vanishing Point nebo zpolitizovaná XTRMNTR. Album Evil Heat už takovým hitem nebylo, ale přineslo například duet Gillespieho s jeho tehdejší přítelkyní Kate Mossovou v coveru písně Some Velvet Morning Lee Hazlewooda, kterou v 60. letech nazpívala Nancy Sinatrová.
Teprve nedávno naznali, že je čas na změnu, a nahráli zcela „obyčejné“, překvapivě přímočaré rockové album Riot City Blues. Fanoušci i kritika se v názorech na nové směřování kapely značně rozcházeli; a i když singl Country Girl vyšplhal pěkně vysoko v oficiální britské hitparádě, převládlo zklamání.
Devátá studiová deska Beautiful Future fanouškům žádné „staré Primal Scream“ nevrátí, ale zároveň nejde ani o pilování rockových klišé, která naťukli posledně. Krásná budoucnost, jak kapela svou desku – velmi pravděpodobně ironicky – nazvala, je totiž „pevně v rukou“ pejska a kočičky, kteří spolu mastí nechvalně známý dort. A ten v hudbě, jak známo, obvykle nevěští nic dobrého.
Nekontrolovatelný chaos, taneční záchvaty Začátek desky, definující první dojmy, je přitom hodně umírněný: pilotní stejnojmennou skladbu a singl Can’t Go Back provázejí chytlavé popové melodie, líbivá, i když nijak originální aranžmá a hitový potenciál. Možná je to náhoda, ale samostatně je produkoval Paul Epworth, který má na svědomí nejednu britskou kytarovku.
Brzy – po nějakých deseti minutách – však nastává nekontrolovatelný chaos. Rozjívené taneční záchvaty střídá tu čistá elektronika, tu ohraný kytarový riff, tu ozvěna psychedelie, onde záchvěvy garážového rocku či podivné pokusy o balady, které znějí přinejlepším jako kocovina. Celé album zastřešují téměř bez výjimky ženské sbory (výraznější je vokál švédské debutantky Lykke Li) a občas velmi otravné, tzv. originální zvuky kláves, smyčců a nejrůznějších perkusí. Zajímavá, ale bohužel sotva rozpoznatelná je trojice hlavních hostů. Kytarové sólo v rockové vypalovačce Necro Hex Blues předvádí Josh Homme z Queens of the Stone Age, náladu v elektronické I Love to Hurt (You Love to Be Hurt) zvedá Lovefoxxx z brazilských Cansei de Ser Sexy, folková hvězda Linda Thompsonová se propůjčila utahanému coveru Over and Over, původně od Fleetwood Mac.
Pokud si pořídíte nahrávku na originálním nosiči (s tradičně „ošklivým“ bookletem), máte možnost získat další bonusy z webových stránek Primal Scream. Kromě rozhovoru jde především o sympatický „dupák“ Urban Guerilla, jehož melodii před padesáti lety bohužel nikdo nepatentoval, a hravou instrumentálku Time of Assassins.
„Rozlítaná“ do všech stran Hudebně je deska „rozlítaná“ do všech stran. Jediné, co drží skladby pod jednou střechou, je Gillespieho charakteristický vokál a jeho, tentokrát obzvláště, a i ve srovnání se současnou britskou produkcí podobného typu primitivní, texty (zcela „pitomá“ skladba Zombie Man je dobrý, bohužel zdaleka ne jediný příklad).
Krásná budoucnost podle Primal Scream není rozhodně žádný trhák, ale přísná měřítka na sebe uvalila kapela sama vynikající tvorbou celých 90. let. Lze jen doufat, aby jejich koncertní program, který se chystají poprvé představit také 3. října v pražském klubu Roxy, nebyl postavený výhradně na albu Beautiful Future.
HODNOCENÍ LN ***** Primal Scream: Beautiful Future
Universal Music 2008
