Není to pro mě tak dávno, kdy Lída Formanová vyhrála na mistrovství světa své zlaté medaile. Bylo to v roce 1999, vždy na pekelné trati 800 metrů. Pokaždé, v hale i pod širým nebem, tehdy porazila Marii Mutolaovou z Mozambiku, která mi byla hodně nesympatická, Tím se přiznávám k podjatosti, proto jsem z toho měl trojnásobnou radost. Z hlediska sportovního života už je to ale dávnověk, převálcovaly to jiné sportovní události. Co ale nepřeválcovaly, je světový rekord na stejné trati Jarmily Kratochvílové, v minulosti též trenérky Lídy Formanové. Letos to vypadalo, že se čas z roku 1983 třese. Jenomže jak se ukázalo, ten otřes nebyl tak vážný. I když to bafuňáři vyřešili šalamounsky. Jihoafričanka Semenyaová má medaili, ale zatím pořád není jisté, zda ještě bude běhat. Tedy myslím mezi ženami, takže rekord by ještě mohl nějaký čásek přežít a při atletických televizních přenosech bude v růžku obrazovky napsáno W. R. 1:53,28, Jarmila Kratochvílová.
Nevím jak dlouho ještě, nicméně věčně to určitě nebude. No co, kdyby tak za tři roky zrušili běh na 800 metrů čili půlku žen, nebo atletiku vůbec, pak by to byl věčný rekord. To je ale špatná úvaha. I když starověké olympijské hry se konaly v průběhu osmi století a nikdo neví, jaké rekordy tam tenkrát padaly. To znamená, že tehdejší borci mají ty svěťáky až doteď a budou mít dál. Je mi trochu líto (nebo hodně?), že se nedožiji her třeba ve čtyřiadvacátém století. Jestli ještě nějaké budou. Když budou, tak mám obavy, aby to nebylo pod vedením organizačního výboru Al Kajda. To taky není příliš optimistická úvaha. Ani nevím, proč mě to napadlo. Venku je krásná předvánoční nálada, všude bílo, a já tak černě.
O autorovi| Richard Tesařík hudebník a herec
