Fimfárum 2 nabízí čtyři povídky, tedy o jednu méně než první film, jeho autorský tým se ovšem naopak podstatně rozrostl. Přidal se zkušený scenárista a režisér Břetislav Pojar, výtvarník Pavel Koutský a scenárista, režisér a výtvarník Jan Balej. Doplnili původní režisérskou dvojici Vlastu Pospíšilovou a Aurela Klimta, scenáristu Jiřího Kubíčka a výtvarníky Petra Poše a Martina Velíška. Zůstává samozřejmě výhradní zdroj příběhů a pilíř poetiky celého díla, sbírka pohádek Jana Wericha. Z jeho variací na klasické náměty tentokrát tvůrci filmu vybrali tituly Moře, strýčku, proč je slané?, Tři sestry a prsten, Hrbáči z Damašku a Paleček.
Pro ještě chytřejší děti
Nový animovaný film se zcela hlásí ke svému předchůdci. Hlas vypravěče Jana Wericha i tentokrát výtečně „dokrývá“ Ota Jirák, zachovány jsou například také předěly v podobě listování v knize, i když ty se tentokrát ku prospěchu věci transformovaly do animovaných náznaků.
Na první Fimfárum plynule navazuje výtvarný styl nového filmu. Přestože prvnímu z nových příběhů vtiskl tvář nově příchozí Jan Balej, pozná divák okamžitě, že je „doma“. Filmová řeč, bohatá množstvím detailů, jemných žertů a druhých plánů zůstala plně zachována. Navzdory osobitému přístupu každého ze čtyř samostatných tvůrčích týmů film obdivuhodně drží pohromadě a působí jako celistvé dílo.
Jednotícím prvkem je tentokrát ještě více hudba - zde se počet autorů naopak zúžil, a filmem tak diváky provázejí výhradně pozoruhodné dějotvorné kompozice Vladimíra Merty.
Návaznost na první filmové Fimfárum potvrzuje i přítomnost podobných motivů - i tentokrát například patří k vrcholným sekvencím snímku pekelnické scény. Nenajdeme sice tentokrát tak geniální představení, jako byla protialkoholní procedura v pohádce Až opadá listí z dubu, i kafkovsky úřednické peklo z nového příběhu Moře, strýčku, proč je slané? ale svou propracovaností a vtipem nadchne.
Přesto je nové Fimfárum v něčem jiné, jakoby určené ještě o něco „chytřejším“ dětem a dospělým než minule. Nikoliv proto, že by bylo tentokrát o tolik složitější pochopit Werichovu příslovečnou moudrost -tam, kde je, je zřetelná, působivá a dlouhého vysvětlování nepotřebuje: „Kterýpak mužský by nechtěl zachránit svět, hlavně když má na to parádní šaty a stačí k tomu umět špatně číst a psát...“
Bystré dítě se snad srovná i s ironií těžšího kalibru, jakou Werich obdařil třeba „šťastný“ konec orientálního dobrodružství Tři hrbáči z Damašku: „Tři bratři dali hlavy dohromady, postavili fabriky, dodávali zbraně armádě a lidu kořalku a byli vážení a ctění. Lidi se jim neposmívali, netupili je, neponižovali. Naopak! Záviděli jim.“
Odstup a samostatný úsudek ovšem potřebují především pasáže, kde o moudrost ani ironii zase tolik nejde. Jako „hejrupácký“ obraz venkovského lidu, jemuž kouzelný mlýnek z prvního příběhu umožnil život v dostatku: „Kraj se změnil k nepoznání. Chalupy jako ze škatulky. Zahrádky, pole v pořádku, čisté chlívy, napajedla, mlátičky, traktory. V celém okrese se dobře žilo. Lidi nebyli zlí, protože si neměli co závidět. (...) Jen Marek se žral a záviděl bratrovi. Dříve měl ze všech nejvíc.“
Příběh o prostých vesničanech, kteří spojeni společným štěstím ekonomicky i morálně zlikvidují lakotného bohatého statkáře, z něhož se následně stane odsouzeníhodný záškodník a emigrant, je bohužel z minula obtěžkán příliš neblahými významy. Jan Balej sice tuto pasáž odlehčuje, stylizace evokující socialistickou agitku ovšem zároveň problematický moment zdůrazňuje. Výsledek může mít pro leckoho poněkud špatně stravitelnou příchuť. Stejně jako například to, že Břetislav Pojar v pohádce Paleček považoval za nutné ztvárnit okrajovou postavu Cikánky (tentokrát na rozdíl od Wericha) v „krampolovském“ duchu.
Ať jsou tyto drobnosti záměrným popíchnutím, nebo na přemýšlení o nich v návalu práce (jíž bylo vskutku požehnaně) nezbyl dostatek času, nemohou naštěstí zásadně pokazit celkový dojem z nového Fimfára, které je opět unikátní.
