Vědeckofantastické povídky a romány Jasutaky Cucuiho získaly v Japonsku popularitu už koncem 60. let. V doslovu k jeho novele Peklo se můžeme dočíst také o tom, jak známého autora desítek knih zkraje 90. let obvinila Japonská asociace epileptiků, že jedna jeho povídka zařazená do čítanek budí předsudky proti nemocným. Bouřlivá veřejná debata, která se pak rozpoutala, prý vedla k tomu, že se autor demonstrativně odmlčel a tři roky nepublikoval v tištěných médiích, protože podle něj negarantovala svobodu vyjádření.
Po této epizodě nicméně autor opět hojně vydává - novela Peklo vyšla rolu 2003. Rozhodně od ní neočekávejme něco jako měkký a empatický tón Harukiho Murakamiho - temnou atmosférou má naopak mnohem blíž k nedávno česky vydanému románu Rjú Murakamiho s názvem V polévce miso.
Nejen v podsvětí nočních barů a jakuzy či v polosvětě divadla a byznysu, ale nakonec i v obyčejném letadle se to hemží odpornými lidskými typy - podivně prázdnými a trvale neukojenými jedinci, podvodníky a sexuálními upíry, nevěrníky a latentními zvrhlíky všeho druhu. Takže když autor zavede postavy i čtenáře z těchto končin do pekla, téměř nezpozorují změnu. Však se také dozvědí: „Peklo je vlastně jen místo bez božstev či Buddhy, takže pro Japonce, kteří v bohy moc nevěří, to není zas takový rozdíl.“ Pane řediteli, to jsem já Cucuiho Peklo je nepochybně karikaturou světa živých, jen lehce fantastickou - lidé si tu čtou navzájem myšlenky a jeden na druhém bleskově rozpoznají i „diagnózy“, pro které se sem dostali. Jinými slovy, je to místo nejen bez bohů či bez Boha, ale i bez veškeré intimity a tajemství. Asi jako kdyby se lidé po smrti sešli na jednom místě a tam si bez přestání a bez emocí navzájem nahlíželi do spisů, které na ně celý život vedla StB.
Obyvatelé pekla pohlížejí na věci, které se jich týkají, zcela nezúčastněně: „,Pane řediteli, to jsem já, Izumi.‘ Takeši měl talent upřímně se zasmát i věcem, které příliš k smíchu nebyly. Když se teď znova setkal se svým podřízeným, zasmál se tím samým smíchem, který dřív předváděl obchodním partnerům ve své kanceláři...“ Oba účastníci této zdvořilostní výměny přitom vědí, že „pan ředitel“ svedl Izumiho manželku.
Cucui přesvědčivě evokuje přízračnou houstnoucí atmosféru místa, kde lidé chodí do restaurace a dopravují se vlakem, ale nic neočekávají a nikam nesměřují, kde se vlastně nic neděje, jen jako by tu byla čím dál zřejmější nepřítomnost dobra, čehokoliv útěšného, očistného a spontánního. Ospalá vlažnost, prázdné pohledy a myšlenky o zbytečnosti všeho vytvářejí silně skličující dojem. Vypravěčův odstup přitom není humorný, spíš by se dalo mluvit o jakémsi situačním sarkasmu.
Jedinými světlými body, které v líčení zablikají, jsou dvě ženy, žádné světice, výjimečné však tím, že v těžké chvíli bez ohledu na sebe neopouštějí své muže. Cucui na rozdíl od svého vrstevníka spisovatele Hirojukiho Icukiho nehledá cestu z pekla ven. Nevylučuje však, že prostor pro tajemství existuje někde jinde. Jeho Peklo je moralita: neproměňuje pohled na svět. Spíš varuje před světem, jaký může, chce, ale nemá být.
HODNOCENÍ LN *** Jasutaka Cucui: Peklo
Přeložila Anna Křivánková Odeon, Praha 2009, 107 stran
