Sobota 27. listopadu 2021, svátek má Xenie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Peníze pro Brno, nebo vesnický fotbal?

Česko

Jak bude vypadat český sport v příštích letech? Bude se jezdit do Brna na motorky a do Liberce na mistrovství světa v lyžování? A budou mít děti vůbec kde sportovat?

Ondřej Suchan: Český sport si neustále stěžuje na nedostatek peněz. Na druhou stranu slyšíme o dalších veřejných penězích na mistrovství světa v Liberci nebo plánu ministra Josefa Dobeše podpořit závody motocyklů v Brně. Měl by stát podobné akce vůbec podporovat?

Lenka Zlámalová: Motocykly v Brně jsou podle mě jasná věc, kterou by platit neměl. Jiří Kejval: On to také ministr Dobeš později negoval. Je ve funkci krátkou dobu a je těžké se ve sportovním prostředí orientovat. Okruh v Brně je priorita číslo padesát. Z hlediska ekonomického je to ale jeden z největších přínosů pro stát.

Lenka Zlámalová: Tím lépe. Ať se to zaplatí samo. Jsem z Brna a vím, jaký je to obrovský byznys.

Jiří Kejval: Já neříkám, že by to měl stát platit. Jen tvrdím, že z hlediska komerčního se tam otočí za víkend půl miliardy korun a z toho dostane dvaadvacet procent stát. Bez toho by nedostal ani korunu.

Lenka Zlámalová: DPH jde samozřejmě do státního rozpočtu. Ale s DPH by mohl argumentovat každý. Já když si půjdu koupit třeba nějaké hadříky, tak taky z toho zaplatím DPH a taky bych mohla žádat od státu dotaci. To je demagogické.

Jiří Kejval: To přece není relevantní. Motorismus má asi desetkrát větší návštěvnost, než má dohromady celý fotbal. Každý stát dává mnoho peněz na to, aby se v něm konaly velké akce, na kterých vydělá na daních.

Lenka Zlámalová: Co z toho kasíruje stát? Vždyť to je stejné, jako když děláte jakýkoliv jiný byznys a stát z toho má daně. A teď byste chtěl, aby vás stát podpořil. Vždyť to je zvrácené.

Jiří Kejval: Ano, to jsou investiční pobídky a ty jsou všude na světě.

Lenka Zlámalová: Ale to je stejné jako tady v Česku s automobilkami. To je přece na hlavu postavený systém investičních pobídek. Komerční aktivita je od toho, aby vznikala sama přirozeně, na tom stojí celý byznys.

Jiří Kejval: To říká i pan profesor na Hradě. Ale to se samozřejmě dělá všude na světě. Jan Boháč: Já bych do toho vnesl jiný pohled. Pokud má Brno nějaké multifunkční zařízení, což ten Masarykův okruh je, dá se tam dělat spoustu aktivit. Takové sportoviště je proto určitě důležité, a proto by zde nějaká dotace mohla fungovat. Ale na jednotlivé akce by se přispívat nemělo.

Lenka Zlámalová: Má ale cenu podporovat sportoviště, které nemá zjevně obecně prospěšný účel?

Jan Boháč: Veřejná prospěšnost z pohledu, že se tam každý může projet ve své formuli, je samozřejmě blbost. Přínos je ale právě na daních.

Jiří Kejval: Do Brna přijde x milionů návštěvníků ročně. Z toho čtvrtina je spojená s akcemi na okruhu.

Lenka Zlámalová: Na turistický ruch ale nemá cenu dávat dotace.

Jiří Kejval: To je přece forma reklamy.

Lenka Zlámalová: Na co potřebujeme reklamu? Jan Boháč: Stát potřebuje na všechno reklamu. Proto jsme na Expu v Šanghaji.

Lenka Zlámalová: To mi přijde jako jeden z nejnebezpečnějších argumentů. Takhle se obhajoval například pitomý Liberec, do kterého se zbytečně narvaly peníze.

Jiří Kejval: A vy si myslíte, že to je špatně, že tu jsou takové velké akce?

Ondřej Suchan: Z mého pohledu Liberec v konečné fázi českému sportu spíš uškodil. Stále se mluví o tom, jakou nám udělal reklamu v zahraničí, ale jiná je situace v Česku. Na tenhle šampionát stejně jako na ten hokejový bude sport doplácet ještě dlouho. Nebudou tu ani akce, které by měly význam, protože si každý řekne, aby to nedopadlo jako Liberec.

Jan Boháč: Určitě pokud tu nějaké další mistrovství světa bude, tak dostane třicet, možná čtyřicet milionů. A pokud to bude koncepční a něco nám to bude moct dát, pak to má smysl. Ale výkřik do tmy, jako byl Liberec, a pak zase deset let nic, to smysl nemá. V budoucnu by ale měla jít na podobné akce část rozpočtu. Třeba pět procent a samozřejmě by ty finance měly být lépe rozdělovány.

Ondřej Suchan: Jak tomu ale předejít?

Jiří Kejval: Každá mezinárodní federace to má postavené tak, že musíte přinést razítko od vlády jako doklad, že s tím souhlasí. V Česku se to ale dosud obcházelo. Dostanete razítko v obci, ve které se ta akce pořádá, a protože je tam státní znak, tak už to mezinárodní federace neřeší. Tohle by mělo být do budoucna trestné. Třeba Sazka arena se postavila tak, že o tom údajně nevědělo ani předsednictvo hokejového svazu. A jak to tedy bude? Nejdřív, než se dá vůbec přihláška, bude potřeba souhlas ministerstva. To vyhodnotí, jestli je to proveditelné a kolik by to stálo. Pak se na to podívá úředník a řekne: Mám tu místo až v roce 2013 a dostanete na to pět milionů korun. Až potom teprve můžete kandidovat.

V čem by měli Češi reprezentovat?

Ondřej Suchan: Stát dává z rozpočtu na sport 2,2 miliardy korun. To je ale stále málo. Hovoří se minimálně o další miliardě. Kdybych například hrál regionální soutěž v basketbalu, jak moc bych tu miliardu navíc poznal?

Jiří Kejval: Kdybyste hrál regionální soutěž v basketbalu, tak vyjma toho, že se vám bude udržovat hala, nebudete mít ze státních peněz téměř nic. Peníze do sportu totiž plynou různýma cestami. Ty dvě miliardy, o kterých mluvíte, jdou do sportu přímo od státu. To jsou peníze, které jdou na reprezentaci státu, vrcholový sport, talentovanou mládež a investice. Celkem jde ale do sportu včetně financí z krajů a obcí z veřejných zdrojů kolem osmi miliard.

Lenka Zlámalová: Je dobré si ale říct, co by stát platit měl a co vlastně ne. O reprezentaci asi nemá cenu diskutovat. I když velké sporty by mohly sehnat peníze na reprezentaci od sponzorů.

Jan Boháč: Ano, ale musí mít jasně nastavené podmínky. A to zatím nemají.

Jiří Kejval: Velký problém je třeba Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. To je věc, která nás velmi trápí. Když jde třeba záběr sportovce, kterého neživí stát, ale jiné firmy, tak loga, která má na kombinéze, jsou rozmazaná. Pak se ale v televizi objeví zemědělec, který má na čepici reklamu na kombajn, a to nikomu nevadí. Zákon o nepřímé reklamě je vnímán různě. Sponzoři pak ztrácí zájem a sportu tak utíkají stovky milionů ročně.

Když se ale podíváte na financování reprezentace nebo vrcholového sportu, tak sem jde od státu jen minoritní část. Ve vrcholovém sportu opravdu není financování tím primárním problémem. Když Jarda Jágr bude chtít jet na olympiádu a byla by možnost, aby to neplatil stát, ale sponzoři, tak se všichni přetrhnou. Ale když budete chtít zaplatit cvičení dětí v sokolovně na Děčínsku, tak na to sponzora neseženete, pokud to nebude rodič některého z dětí.

Jan Boháč: Reprezentace je nadstavba sportu, která finančně celkem funguje. Sice nejsme konkurenceschopní v plném rozsahu, ale sem tam nějaká medaile je. Z rozpočtu sem jde ročně tři sta dvacet milionů. To je fixní objem. Klíč ministerstva školství je realitně objektivní.

Lenka Zlámalová: Zde je samozřejmě také otázka priorit. Jde o to, jestli podporovat reprezentaci ve všech sportech. Je to asi stejné, jako když se bavíme o vědě. Jestli tu máme mít vědecké ústavy úplně na všechny obory, nebo jen na ty, ve kterých vynikáme.

Jiří Kejval: To je pravda. U nás platí pořekadlo: Nechme brouka žít. Pokud možno nikomu nešlápnout na krovky. Ale třeba v Rakousku udělali tuhle selekci brutálně. Financují jen lyžování, kde jsou absolutní špička, a tím to končí. Na mistrovství Evropy v atletice měli čtyři sprintery, kteří vypadli někde v rozběhu. Letní olympiáda pro ně prakticky neexistuje, ale na zimní jsou v první trojce v bodování národů.

Ondřej Suchan: Stát v současné době podporuje reprezentaci ve 116 sportovních odvětvích, i když třetina z nich je podporována spíše symbolicky. Stále tu tedy ale máme osmdesát sportů. Kolik by byla ta optimální hranice?

Jan Boháč: To je složitá otázka. V ČSTV zastupujeme většinu sportů, takže ta volba bude hodně těžká. Samozřejmě ale víme, že v koncepci sportu je napsané, že takové rozhodnutí musí někdy přijít. Ale musí se o tom nejprve diskutovat a pak je na ministerstvu, aby udělalo jasné rozhodnutí. Očekávám, že to přijde v roce 2012 nebo 2013. Způsobí to ale velký rozkol.

Jiří Kejval: A je úplně jedno, jaké sporty budou nakonec vybrané. Když uznáme, že je pro nás důležité, abychom byli nejlepší na světě v kuličkách a bude nás to uspokojovat a naplňovat nám to národní hrdost, tak je to v pořádku. Ale někdo musí přijít a seknout. A to bude velmi nepopulární. Vzhledem k ekonomické síle České republiky není reálné podporovat více než třicet sportů.

Jan Boháč: Myslím, že k podobnému číslu by se to mohlo blížit. Bohužel to zkresluje celý pohled na sport. Protože když vezmeme všechny nezpochybnitelné funkce sportu jako výchova, vzdělání a správné nasměrování osobnosti, tak problém je někde jinde. Výchovnou funkci sport má, když se ti cvrčci začnou hýbat v mateřské škole, získají k němu vztah a pak se to táhne jejich životem. Na úrovni okresního přeboru se provozuje devadesát procent všech sportovních aktivit.

Lenka Zlámalová: Otázkou ale je, jestli tam jde i devadesát procent peněz?

Jiří Kejval: Rozhodně. Tohle máme detailně spočítané – devětaosmdesát procent státních peněz jde na mládež. Ta je pochopitelně finančně nejnáročnější. Dneska víme, že pouze tři ze sta dětí, které se dají na sport, mají předpoklady, aby vynikly.

Jan Boháč: Jenže všichnimusí někde sportovat. Ana údržbu sportovišť jde v české republice velmi málo. My jsme totiž naprostá výjimka v Evropě. U nás nejsou vlastníci sportovišť města a obce jako jinde v Evropě, ale oddíly. Po revoluci přišlo takové politické rozhodnutí, aby se nám z hal nestaly bramborárny. To znamená, že máme dnes 4800 jednot, které jsou vlastníky sportovních zařízení ve 4100 obcích. Český funkcionář tak pouze nevymýšlí, jak děti zabaví, ale musí se starat i o správu sportoviště. Lenka Zlámalová: Vy byste to navrhoval převést zpět na obce?

Jan Boháč: My nemůžeme nic navrhovat. V současné době ale jednáme se svazem měst a obcí a pokoušíme se doporučit jednotám standardní podmínky. Ale je to velice složité. Zkuste si představit, že jste členka výboru klubu, který má tradici, hřiště pro volejbal, pro pozemní hokej nebo loděnici. A přijdete mezi členy klubu a řeknete, že se toho zbavíte a dáte to obci, protože už nemáme na plot, na střechu ani na pojištění. A co vám řeknou? Ty ses zbláznila, vy to chcete dát starostovi, náš majetek?

A i když už byste dosáhla úspěchu a zdůvodnila to před svojí členskou základnou, tak přijdete za starostou a on řekne: „No jo, ale to mi rada nikdy neschválí. My nemáme na chodníky, tady na kanál.“ Nebo se vám ta obec otevře a řekne: „To je dost, že vám to konečně došlo. My to od vás rádi za korunu koupíme.“ Jenže nastane další problém, protože vás rozcupují, že to chcete dát za korunu. Těch objektů ve vlastnictví klubů v republice je 19187 a každý z nich se bude řešit složitě a individuálně.

Ondřej Suchan: To je sice možné. Ale o to víc mě zaráží, že se ten problém řeší až teď, když jsou některá sportoviště zchátralá. To nikoho za celých dvacet let nenapadlo, že to takhle skončí?

Jan Boháč: Protože to bylo dlouho únosné. Stát dával na údržbu nějaké peníze, které stačily na to, aby se ta sportoviště udržela při životě. Ta částka se nenavýšila, ale výdaje rostou.

Lenka Zlámalová: Já to chápu z toho pohledu mikroekonomiky. Ale jaký je váš osobní názor? Kdybych byla Dobešem a zeptala se vás, jestli převést?

Jan Boháč: Ty velké celky, které nejsou jedno volejbalové hřiště se šatničkou, jednoznačně převést na obce. A vícenákladové záležitosti, jako jsou plavecké nebo zimní stadiony, taky. Ty malé pak nechat vlastníkům, protože ty oni zvládnou.

Lenka Zlámalová: To dává smysl. Zvlášť když teď přijde změna rozpočtového určení daní ve prospěch obcí. Můžete jako starosta říct: „Koukejte, jaký máme dobrý zimák nebo dobré chodníky, děti budou mít kam chodit, ale zaplatíte o procento více na dani z nemovitosti.“ Jednoznačně se dá říct, že město je schopné jako celek lépe udělat úvahu, jestli potřebuje například dvě hřiště vedle sebe. U škol například město bude platit tělocvičnu a propojí se to se sportovním oddílem.

Jiří Kejval: Dnes to ale funguje spíš opačně. V současné době má téměř každá škola hezké atletické hřiště. Ta se ale ve dvě hodiny zavřou a nikdo tam nesmí. A vedle je atletický klub, kterému se rozpadá tartan, na kterém děti odpoledne sportují. Ale nesmí na to školní hřiště. A to je fatální problém. A přitom vše spadá pod jedno ministerstvo. Když ten majetek bude spadat pod starostu, tak se asi vynasnaží, aby mohli sportovat na školním hřišti.

***

DISKUTUJÍCÍ

Lenka Zlámalová analytička Lidových novin

Jiří Kejval místopředseda ČOV, předseda Českého veslařského svazu, spoluautor analýzy financování českého sportu

Jan Boháč generální sekretář Českého svazu tělesné výchovy, předseda českého svazu kanoistiky

Ondřej Suchan vedoucí sportovní redakce Lidových novin

Jsme naprostá výjimka v Evropě. U nás nejsou vlastníci sportovišť města a obce, ale oddíly. To znamená, že máme dnes 4800 jednot, které jsou vlastníky zařízení ve 4100 obcích. Jan Boháč

Motocykly v Brně jsou věc, kterou by stát platit neměl. Jsem z Brna a vím, jaký je to obrovský byznys. Když si půjdu koupit nějaké hadříky, tak z toho taky zaplatím DPH a taky bych mohla žádat od státu dotaci. Lenka Zlámalová

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!