V oblasti středního Yukonu objevili hledači zlata pravý vědecký poklad. V 90. letech na ně při těžbě cenného kovu v oblasti Klondiku „vykoukly“ z půdy hladké plochy tmavé hmoty, které připomínaly rekvizity sci-fi filmu. Ve skutečnosti šlo o ledový „klín“.
Vznikl, když voda z povrchu naplnila trhliny v permafrostu a zamrzla. Tím se trhlina rozšířila a dostalo se do ní více vody, až se vytvořil blok ledu. V tomto případě dosahoval jehlanovitý útvar výšky tří metrů, délka základny pak šesti metrů. Už v roce 2000 si odhaleného místa všiml Duane Froese z Univerzity of Alberta v Edmontonu. Domníval se ale, že jde o poměrně mladý útvar. Jeho názor změnila až další náhoda: v roce 2005 se nad oblastí prohnala bouřka s velmi silnými přeháňkami.
Voda odnesla zeminu, která permafrost pokrývala, a odkryla přitom vrstvu lávového popela. A to umožnilo vědcům určit stáří „klínu“. Za obvyklých okolností je totiž velmi obtížné datovat přesně led starší 50 tisíc let. Ale popel datovat lze.
Podle toho, jak jsou částečky skla v popelu poškozeny rozpadem uranu a jiného radioaktivního materiálu v něm obsaženého, odhadují vědci jeho stáří na 680 až 800 tisíc let, jak uvádí analýza zveřejněná v časopise Science.
„Tento kus permafrostu podle všeho přečkal několik období teplejšího a vlhčího klimatu, než jaká panují dnes,“ řekl v rozhovoru pro časopis Nature Duane Froese. „Předtím jsme si mysleli, že neexistuje permafrost starší 120 tisíc let.“ Právě v té době totiž panovaly teploty jistě o několik stupňů vyšší než dnes. V Arktidě bylo podle všeho podstatně méně ledu a hladina moře sahala asi o sedm až osm metrů výš než dnes. A před 400 tisíci lety mohlo být ještě tepleji.
Dosavadní teorie předpokládaly, že permafrost měl během těchto období beze zbytku roztát, zvláště v oblastech Yukonu. Dnes se v této zlatonosné oblasti vyskytuje jenom lokálně, podle místních podmínek (hustoty vegetace, orientace svahu atp.), a je proto náchylnější ke změnám teploty než souvislé vrstvy věčně zmrzlé půdy dále na severu.
Zatím nelze říct, jak objev ovlivní stávající představy o reakci permafrostu na změnu teplot. I když je led od Yukonu nepochybně zajímavý, jde zatím o ojedinělý nález, který může být výsledkem unikátních podmínek v této oblasti.
Navíc ledové „klíny“ reagují na teploty jinak než okolní permafrost, který je směsí organických zbytků, bahna a ledu, jak upozorňují někteří vědci. Přitom právě tato směs představuje velkou neznámou. Díky obsahu organických zbytků je v ní množství uhlíku. Kdyby došlo k tání permafrostu ve velkém měřítku, bakteriím se otevře cesta k této zatím nepřístupné potravě. Výsledkem by pak bylo uvolnění množství skleníkových plynů (především metanu) do atmosféry. Podle posledních, patrně spíše nepřesných odhadů je v permafrostu dvakrát více uhlíku než v atmosféře.
Neexistuje ani všeobecně uznávaný model rychlosti rozmrzání permafrostu. Nový objev snad ale naznačuje, že ten se nevzdává snadno. Čili, jak říká Duane Froese: „Permafrost je dost paličatý.“
