Vypsanou fixu jsme poslouchali na střední škole a s některými se to táhlo ještě pár let na vysoké, i když nějaký zásadní vliv na charakter jejich popěvky patrně neměly. Shodou okolností byla fixa i první kapelou, jejíž koncert v brněnském klubu Fléda jsem před léty recenzovala, a od té doby kluky coby zavedenou a dost úspěšnou kapelu neustále někde v klubech a na festivalech potkávala. Vystoupení postavené na „klasických“ písních bylo příjemnou nostalgií, rozdílů oproti roku 2004 jen minimum. V prvních řadách stály stejně staré (mladé!) holky, frontman měl stejnou oranžovou oprýskanou Jolanu a i to tričko bylo z dálky dost povědomé, stále stejné řeči (variace na: „Ještě můžete? My už nemůžeme! Ale my to ještě zkusíme! Zkusíte to taky?“ nebo na situaci „Teď zahrajeme jednu pomalou věc. Chcete pomalou věc?“ – následuje nesouhlasný řev fanoušků a jako „překvapení“ jedna z nejrychlejších skladeb kapely – může návštěvník koncertu slyšet téměř vždy) a pochopitelně to, co se mění nejméně, stejná hudba a texty.
Pět let není v kontextu věčnosti zas tak dlouhá doba, ale může se stát – a obvykle se i stane – spousta věcí. Ty způsobí, že takový koncert, který byl dříve zábavným déja vu, je dnes už jen zakonzervovanou vzpomínkou. Jen ta Lorenová je furt stejná...
O autorovi| Jana Kačurová, redaktorka LN
