Petice – nešlo jen o Několik vět

Letošní Příběhy bezpráví se pokoušejí alespoň zčásti zmapovat aktivní odpor proti československému komunistickému režimu v letech 1948–1989. Petice a protestní dopisy, adresované státním orgánům, patřily k projevům občanského vzdoru zvláště v druhé polovině osmdesátých let. Na první pohled je nelze srovnávat například s dlouhodobým vydáváním samizdatových publikací nebo třeba s prací ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (a už vůbec ne s poúnorovými de facto odbojovými aktivitami), nicméně existuje hned několik důvodů, proč petice do našeho seriálu patří a proč by neměly být bagatelizovány. Především ukazovaly státnímu aparátu, že se lidé po normalizačním útlumu znovu začínají zajímat o věci veřejné a přestávají se bát. A za další: jejich organizátoři poměrně často končili na estébáckých vyšetřovnách, před soudem či v kriminále.

Když se mluví o protikomunistických peticích, bývá většinou vzpomínáno Několik vět z roku 1989. Byly tu ovšem akce významnější a po pravdě řečeno odvážnější – jako třeba „Moravská výzva“ z let 1987/1988, zorganizovaná dnes prakticky zapomenutým Augustinem Navrátilem. Petice se jmenovala Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSSR a v jedenatřiceti bodech požadovala mj. odluku církve od státu, obnovení náboženských svobod, obsazení biskupských stolců, zajištění přístupu církve do hromadných sdělovacích prostředků, propuštění uvězněných kněží a laiků či obnovení řeholního života.

Bratři a sestry, nebojte se
František kardinál Tomášek tehdy zvláštním pastýřským listem apeloval na věřící, aby se pod Navrátilovu „Moravskou výzvu“ podepisovali. V jednom ze svých listů mj. vzkázal: „Milovaní bratři a sestry… Je správné, když jako občané uplatňujete svá práva vůči světské moci. To však není všechno, co máte možnost dělat. Je třeba ujímat se svých práv i fakticky. Litera zákona sice velmi zužuje náboženský život katolíků... Ale v každém právním státě platí zásada: Všechno, co není zakázáno, je povoleno – rozumí se zákonem, ne něčí libovůlí. Nebojte se tedy např. uskutečňovat plný církevní život v duchu Druhého vatikánského koncilu, ve farnostech i mimo ně.“ Petici podepsalo neuvěřitelných šest set tisíc lidí – pro srovnání: počet signatářů jiných petic šel nejvýš do stovek, Několik vět podpořilo čtyřicet tisíc občanů.

Autor „Moravské výzvy“ Augustin Navrátil (narozen 1928) byl soukromý rolník z Lutopecen v okrese Kroměříž, vyučil se truhlářem a pracoval také jako železničář. Proti komunismu vystupoval od únorového převratu v roce 1948, už v březnu stál jako reakční rozvratník před „lidovým soudem“. V osmašedesátém se stal nakrátko předsedou lidovecké místní organizace v Lutopecnách, záhy ho národněfrontovní lidová strana zbavila všech funkcí i samotného členství. Za normalizace Navrátil podepsal Chartu 77, podílel se na vydávání katolických samizdatů, napsal několik desítek otevřených dopisů úřadům. Byl soustavně pronásledován a vazebně vězněn, Státní bezpečnost ho perzekvovala skrz psychiatrii (soud omezil jeho způsobilost k právním úkonům, po roce 1989 bylo toto rozhodnutí zrušeno).

O Navrátilově „Moravské výzvě“ píše na stránkách www.totalita. cz někdejší disident Petr Pospíchal: „Byla to jeho dějinná chvíle. Pro tu petici musel zpočátku trpělivě hledat podporu. Tehdy jeden z moravských katolických aktivistů přijel zpět z Prahy, kde o podpoře pro petici jednal. Svá jednání v kruzích disidentských i církevních shrnul slovy:,Petr Uhl Navrátilově petici požehnal a otec kardinál ji také schválil‘.“ Augustin Navrátil zemřel 2. května roku 2003.

Jirous a Tichý: Tak dost!
Jednu z dalších petic, které určitě stojí za to připomenout, vyvolala smrt občanského aktivisty Pavla Wonky (byl poslán do vězení v tak špatném zdravotním stavu, že v dubnu 1988 zemřel v cele). Následný Dopis 271 československých občanů z 15. srpna 1988 iniciovali Ivan Martin Jirous a Jiří Tichý. Adresovali ho Ministerstvu spravedlnosti ČSR, Ministerstvu vnitra ČSSR, vládě ČSSR a Federálnímu shromáždění ČSSR. V dopise komunistickým aparátníkům psali:
„Po Vítězném únoru jste v tzv. třídním boji popravili a zabili 8000 lidí, 217 000 svých bližních jste poslali do koncentračních táborů, většinu z nich jste před popravou nebo odesláním do lágrů mučili, zabili jste Kalandu, zabili jste dr. Horákovou, ačkoliv se proti tomu bouřil civilizovaný svět, v každé vesnici jste zničili alespoň jednu vybranou selskou rodinu, abyste skrze ni zastrašili ostatní, ukradli jste po roce 1948 všechny živnosti a zničili jste je, nikdo už nespočítá vaše oběti, které odešly ze světa v důsledku vašeho fyzického a psychického teroru… A pak jste zabili Pavla Wonku. Pavla Wonku, vězně svědomí. Je irelevantní, zda zemřel tím, čemu říkáte přirozená smrt, nebo utýrán vaším vězněním. Tak dost!“

Následují jasně formulované požadavky: propusťte vězně svědomí; novelizujte trestní právo; potrestejme brutální příslušníky Sboru nápravné výchovy; umožněte ve věznicích nehlášené a nedomluvené návštěvy lékařů a zástupců mezinárodních občanských iniciativ. Následovalo oněch 271 podpisů, Ivan Martin Jirous a Jiří Tichý za petici osobně ručili, uvedli mj. své plné adresy. Oba byli postaveni před soud a posláni do vězení. V případě Ivana Jirouse šlo o pátý kriminál: formálně byl souzen za „útok na státní orgán a orgán společenské organizace“, na svobodu vyšel až 25. listopadu 1989.

Koncem osmdesátých let byly už občanských petic desítky. Jen pro příklad: v lednu 1989 podepsalo 692 kulturních pracovníků petici za propuštění Václava Havla a dalších zatčených během demonstrací při Palachově týdnu a odsoudilo brutální zásah policie. K této iniciativě se 16. února připojila další: 670 vědeckých pracovníků ze sedmdesáti institucí koncipovalo protestní dopis premiéru Adamcovi, v němž byla formulována žádost o větší otevřenost politiky. Manifest Několik vět, požadující rozsáhlé svobody a propuštění politických vězňů, byl zveřejněn v červnu 1989.