Kousek za Dobříší ve středních Čechách projíždím podbrdskou krajinou s malebně usazenými vesničkami, kolem kterých se tu a tam blýskne nová papundeklová zástavba lidí z města. Říká se, že obyvatelé venkova mají k sobě blíž – znají se navzájem, zdraví se a nejsou jim lhostejné problémy sousedů, zatímco ve městech jsou všichni schovaní ve své anonymitě.
Bohužel tomu tak není. Znám z Prahy spoustu situací, kdy se dva potkají poprvé v životě a dřív nebo později zjistí alespoň jednoho společného známého. Mezi přáteli tomu říkáme „syndrom čolčího rybníku“. Oproti tomu projíždíte-li v podvečer vesnicemi středních Čech ku Praze, máte pocit, že tu došlo k evakuaci. Na ulici ani živáčka, hospoda je dávno zrušená a něco jako krám s torzy olezlých potravin funguje jen dopoledne. Neožívi-li obec odvážný Vietnamec, jenž zde otevře sámošku, která v potemnělé zástavbě svítí do večera jako pěst na oko, pak jedinou známkou lidské existence jsou modře blikající čtverečky obrazovek za pečlivě zataženými záclonami.
Vesnice s nulovým společenským životem se logicky nacházejí na území bývalých Sudet, kde byly rodiny násilně vyrvány z kořenů, ale překvapivě tyhle pustiny najdeme i v blízkosti hlavního města a jinde. Sociologové už si toho všimli a hovoří o „vnitřních periferiích“, regionech, kde lidé mají vyšší nezaměstnanost, méně volnočasových aktivit i pesimističtější názory než lidé dejme tomu o padesát kilometrů jinde.
Co je příčinou mrtvolného ovzduší v českých vesnicích? Odchod mladých lidí do měst, krach místní továrny či statku, který místním sebral práci, nebo prachsprostá lenivost zkonzumovaných tet a strejdů, kteří dělí volný čas mezi Lidl a Novu? Ve vesnicích, kde není slyšet kokrhání kohoutů, protože nikdo už žádnou domácí zvířenu nechová, jen toho psa na hlídání plotu... Naštěstí stále existují výjimky. Místa, kde To Žije. Kde by se dal z fleku natočit další díl Vesničky mé střediskové.
Jméno Pičína, prastaré zapadlé vsi na půl cesty mezi Dobříší a Příbramí, nemá nic společného s dámským pohlavím. Vzniklo někdy v půlce 18. století z latinského piscina – rybník, což by mohlo souviset s místní tradicí chovu ryb, podle druhé verze pak ze staročeského pěščina, tj. pěkné místo. Míjím barokní, původně gotický kostel Narození Panny Marie, kde se zrovna opravuje cibulovitá báň věže, a blížím se k nevábně vyhlížejícímu kulturáku z osmdesátých let.
Je tu plno! Dnes se totiž koná sjezd pičínských rodáků a oslavy 100. výročí založení Sboru dobrovolných hasičů. Lidé se scházejí ve svátečních oblecích a hasičských uniformách. Přestože kachlíková multifunkční stavba kulturáku vzbuzuje nedůvěru, vznikla zde na půdorysu písmene „L“ evidentně šťastná konstelace, která je jednou z podmínek zdravé a funkční komunikace mezi lidmi na vesnici – v řadě tu stojí hospoda, kancelář starosty, pošta, krám. Centrálně umístěný obecní úřad s kanceláří starosty zaručuje jeho neustálý kontakt s problémy místních, kteří dopoledne posedávají s lahváčem před krámem a odpoledne s točeným před hospodou. Je to trojúhelník, v němž se toho hodně „upeče“. Samozřejmě že je důležitá osobnost starosty, nicméně jak říkají Pičínští, „všechno je o lidech“, a když vůle k řešení problémů a udržování nebo zakládání tradic nevychází „odspoda, jako se leze na kostelní věž“, nezrodí se naprosto nic.
Dvoudenní pičínská slavnost je plně v režii místních hasičů, kteří jsou tmelem a hybatelem veškerého společenského života ve vsi. Říká se, že v minulosti dokonce i vládnoucí soudruzi měli ze slova „požárníků“ respekt. V jejich řadách nesmí chybět nikdo, kdo v Pičíně něco znamená. Tvrdé jádro členské základny tvoří nenapravitelní výtržníci, kteří vytrvale oblažují okolí kanadskými žertíky.
Před hospodou jsou vystaveny naleštěné historické hasičské stříkačky, chlouba „přátel ohně“. Debatují tu hloučky rodáků, kteří se sjeli ze všech koutů republiky, kousek dál dojde k fingované havárii s následnou záchrannou akcí, u kostela předvádí skupina šermířů vývoj rytířské zbroje a rytířské morálky, což znamená, že se mlátí hlava nehlava o sličnou děvu, ale divák se může i něco zajímavého dozvědět o dobách, kdy čest něco znamenala. Ze hřbitovní zdi jsou na náves kladkou na laně spouštěny pičínské ratolesti a z pětatřicetimetrového jeřábu slaňují skuteční záchranáři. Večer se všichni napříč generacemi spaří na bujaré zábavě, která vyvrcholí hrou starosty na koště coby kytaru. Druhý den se všichni v kocovině sejdou v kostele a za zpěvu písně k Matce Boží pičínské jsou svěceny hasičské prapory a prapor se znakem obce. Poté se průvod dá do pohybu, aby se zastavil před pomníkem padlým za první světové války, a následně se stužkují právě posvěcené prapory. Následuje znovu tanec a znovu až do rána.
Podmínkou fungující vesnice je kontinuita osídlení a tou Pičín se svými 530 obyvateli vyniká. Obec, která nepoznala žádné dramatické vysidlování, se dokládá už v roce 1289. Nejvýrazněji se do historie vsi zapsal řád strakonických johanitů, kterým obec patřila od roku 1320 a kteří zde na sklonku 17. století založili dnes už zbořený klášter sv. Antonína Paduánského. Ostatně dodnes je leckde možné v portálech dveří spatřit maltézský kříž, který je i součástí obecního znaku.
Za další podmínku vesnického spolkového života lze považovat naplněnou školu – a v Pičíně sahá tradice školství až do roku 1680.
A co solidarita? Pomluvy patří na českém venkově k národnímu sportu, ale když v Pičíně o něco jde, dokážou se místní nad nepřejícnost povznést a táhnout za jeden provaz. V dobách rozvinutého socialismu, když umřel Brežněv, byl vyhlášen státní smutek a přísný zákaz jakýchkoli veřejných akcí. To však na Pičínské neplatilo, prostě se to krylo s jejich „Martinskou“, a přes to vlak nejede. Tenkrát z toho mohl být pěkný průšvih, nicméně v celé vsi, včetně tehdejších komunistů u vesla, se nenašli žádní „mravenečkové“, jak říkají místní, kteří by donášeli na okres. A že to zrovna není nenápadná akce. Trvá čtyři dny, od soboty do úterý: začíná hasičskou zábavou, pokračuje výlovem rybníků, následuje společná mše v kostele a pak sousedské posezení. Předvádí se jízda na koních v historických oblecích, hraje se fotbal mezi hasiči a myslivci, končí se pěknou hodinkou. Konečně poslední den v úterý jsou tzv. dozvuky čili přepíjení kocoviny. Je třeba uznat, že to byla důstojná tryzna za nejvyššího bolševického pohlavára oné doby.
Naše letošní letní slavnost také už skončila. Při pondělku v okolních vesnicích lidi zčerstva vstávají do práce. Ne však v Pičíně. Zde jsou všichni lehce povzneseni, trochu pomačkáni, trochu nepřítomni po pestrých zážitcích uplynulých dnů. Sedím před krámem s partou padesátníků, známých vtipálků. Pochopitelně všichni hasiči. Opodál parkuje několik nezamčených aut, neboť tady se zamykat nemusí. Pan Procházka alias Náčelník dlouhé péro si přihne z lahváče a zeptá se mě: „Víš, proč měl československej lev dva vocasy?“
„Protože mu ten slovenskej tak dlouho lez’ do prdele, až tam spadnul.“ I takový je venkov.
O autorovi| PETR KRÁLÍK, fotograf, spolupracovník Pátku, kralik.petr@volny.cz
