Do kopce stoupám, čím dál hůř se mi dýchá / Pomalu blížím se nikam...“. Možná právě tyto verše by mohly být mottem kolekce písní skladatele, hráče na kornet a piano, zpěváka a hudebního režiséra a dramaturga Jana Spáleného. Nebo jiné: „Je mi fajn a je mi skvěle / Jen se nesmím ani hnout...“ Společným jmenovatelem většiny z jedenácti písní na albu Zpráva odeslána je „dýchání“, přesněji pocity lidí s respiračními nemocemi. Tak stroze technicky to ale nelze brát. Je v nich obsaženo mnohem víc než jen nedostatek kyslíku.
„Stručně řečeno, jsou to silné příběhy z mého života. Během několika desítek let jsem strávil hodně času v nemocnicích. Potkáte tam plno originálních lidí, a s každým máte, kromě toho neduhu, něco společného, spřátelíte se s nimi,“ komentuje výběr hrdinů písní na svém posledním albu Jan Spálený.
Každý má historii, která není vymyšlená: „Třeba písnička Kdyby nebylo nebe: S panem S., který byl opravář zemědělských strojů z Manětína, jsem byl v jedné rehabilitační skupině. Byl to velkej, tlustej, veselej člověk, a měl rakovinu plic, asi proto, že celý život svařoval radlice umazané od umělých hnojiv. Součástí rehabilitace bylo ,dýchání proti odporu‘, tedy taky hra na dechové nástroje. Jako muzikant jsem se stal jakýmsi asistentem rehabilitační sestry. Vyfasovali jsme flétničky, já se věnoval panu S. a ke svému úžasu jsem zjistil, že muzikantskej vklad, který on vyfasoval od pánaboha, je tak silnej, jaký málokdo z aktivních muzikantů vůbec kdy dostal. Začal hrát nejdřív pětitónové škály, potom lidové písničky a skončili jsme trochu morbidně písní Osiřelo dítě. On sice sotva ten tón vytvořil, ale okamžitě korigoval jeho barvu. Měl to v sobě - nevěděl, co je to fráze, ale cítil, jak má dejchat... Byl to velmi milej a slušnej člověk. A pak umřel.“
Z těch, o nichž písně pojednávají, nebo kteří se na jejich vzniku podíleli, není jediný, kdo zemřel. Zuzana Navarová, Petr Kalandra... i jejich texty Jan Spálený zhudebnil, zaranžoval a teď nazpíval. „Se Zuzankou Navarovou jsem v jejím posledním období hodně komunikoval a i ona mi, když mi nebylo dobře, hodně pomáhala. Chystali jsme jí v rozhlase cyklický pořad s hosty, už jsme se domluvili na formátu, ale zavolala mi jednou, jestli můžu za ní přijet. Řekla, že ta nabídka je pro ni životní. ,Ale já teď odcházím do rakoviny a jestli se vrátím, tak to budu dělat.‘ Nevrátila se. Tak jsem vzal její písničku Zatím hodně pus, o které jsme spolu mluvili, i s tím jejím ženským rodem.“ Co nám stojí za zády Ani Petr Kalandra, někdejší Spáleného spoluhráč, se nové verze svého Kapitána Slunce nedožil, i když na počátku byli u vzniku písně oba: „On přišel z léčebny na Kladně a já z Janova od Rokycan. Napsal text a mně se líbilo, že i když to byly tragické věci, o kterých on psal, nakonec to vlastně obrátil pozitivně. Tak jsem to pro něj zhudebnil a zaranžoval. Písnička Kapitán Slunce byla už na výběru ASPM a Kalandry, a pak jsem ji přearanžoval.“ Kdybychom měli hledat společného jmenovatele většiny písní z alba Zpráva odeslána, řekli bychom, že to je nejspíš dýchání. „A to, co nám stojí za zády,“ dodává autor a interpret. „Když jsem toho Kalandru nazpíval, říkal jsem si, jestli to není ode mě nějak moc pompézní, hledal jsem, čím bych to třeba v instrumentaci nějak zakotvil a taky odlehčil. Vzpomněl jsem si na Petra Maturu, mistra houslaře v Úvalech. Staví mistrovské violy, a v hospodě hraje na banjo. Zavolal jsem mu - a představte si: on, mistr, na kterého nikdo z nás nemá, měl u mikrofonu strašnou trému. Ale přesto drbal na to banjo a je to tam.“
Vzpomněl si také na píseň Pepy Streichla Vždycky když se stmívá, kterou pro něj aranžoval kdysi dávno. „To bylo, když jsme jezdili Nohavica, Streichl a já po Slovensku,“ vzpomíná Jan Spálený. Ten valčík mám od těch let rád, a tak jsem mu zavolal, že ho nazpívám na svoje poslední album. A on na to: ,mně to je jedno, já ležím v posteli a čekám, až umřu‘. Tak mu říkám, že mu to stejně zahraju, až to bude hotovo. Nevím, co Streichl s Nohavicou spolu mají. Nevím, co Pepa udělal, a je mi to jedno.“
Příběhy, s nimiž se Jan Spálený během let potkával, nekončí nijak optimisticky. Vypráví třeba o pacientovi, s nímž stonal v Janově: „Byl to autobusák, přes den jezdil a v noci hrál na tancovačkách na trubku. Když jsme se setkali, už rok nebyl doma, nemohl chodit, byl na kyslíku, neunesl skleničku a vždycky jsme na sebe jen sípali - ale když mohl mluvit, povídali jsme si a hráli na trumpety Třešňové květy.“
Ani tenhle osud neměl šťastný konec, Jan Spálený si však vybírá spíš tu pozitivní stránku: „Všichni špatně dopadli. Já taky tak dopadnu, já to vím. Ale pro mě je pozitivní, že mám sílu to zaznamenat. Chtěl jsem, aby to, že každej prožívá něco obrovského, zůstalo zachováno,“ říká. „Chtěl jsem udělat emocionální dokument.“ Dny, které nemám Spálený se prvně v životě vzdal „šéfování“ vlastní desky a dramaturgii a režii svěřil trumpetistovi Michalu Gerovi, s nímž po léta hrají v ASPM. „Věděl jsem, že tahle látka je pro mě natolik osobní, že potřebuji usměrňovat. Já bych to sám neukočíroval. Michala znám léta, od chvíle, kdy přišel s modrejma očima a křídlovkou do Prahy. Dnes je to hráč, jehož význam přesahuje Evropu, na kterého nikdo u nás nestačí. Moc nemluví, ale co řekne, sedí. Rovnal mě, když jsem byl plačtivej nebo když jsem emoce zakrýval křečovitým chlapáctvím.“
Tři písně v kolekci vybočují z „nemocničních pokojů“. Úvodní pocta ženě, jež léty a službou rodině krásní (Rozmluva se psem), písnička o Kristýně Ringlové, která ve čtrnácti měla mariánské vidění a dost si za to vytrpěla (Kristýna) a jeden standard od Yaye Hawkinse, ke kterému Petr Linhart napsal český text (Dny, které nemám). „To je věc, kterou už tady udělali všichni, kdo se tímhle žánrem zabývali. Já si to chtěl napsat a nazpívat česky, protože vím, o čem to je. Ale Petr vystihl přesně, co sám vím: Dny které jsem zbytečně zahodil - dny, které nemám. A vím, že platidlo je čas.“
