Dnes o knize Petra Pitharta
Devětaosmdesátý Ačkoli disident, připojil se Petr Pithart ke štábu „sametové revoluce“ až 25. listopadu 1989. Nechtěl se totiž vnucovat. Do centra Občanského fóra v Laterně magice se nejprve nemohl protlačit přes chumel lidí, ale pak se dveře pootevřely a neznámý strážce zavolal: „Támhle ten, to je Pithart, toho pusťte.“ Chvíli pak bezcílně bloumal po chodbách. Když už se chystal, že se vrátí domů, všimnul si jej Rudolf Battěk a zavolal na něj: „Petře, pojď k nám, ty přece umíš psát, my tady redigujeme program OF.“ Brzy se stal jedním z vůdců Občanského fóra a později premiérem české vlády.
Se svými vzpomínkami si Pithart naopak pospíšil. Jeho kniha Devětaosmdesátý s podtitulem Vzpomínky a přemýšlení. Krédo je prvním svědectvím přímého aktéra, které v jubilejním roce vyšlo. Jde o práci pozoruhodnou nikoli novými fakty či odhaleními o pozadí „sametové revoluce“, ale především portréty hlavních hrdinů (Havel, Čalfa ad.) a reflexí před- i polistopadových dvaceti let. Čtenář v knize nejde očekávatelnou kritiku Klausovy ekonomické transformace, ale také otevřené přiznání chyb, na kterých se autor podílel. Za největší, kterou označuje za „trestuhodnou naivitu“, považuje zkrácení prvního volebního období po svobodných volbách na dva roky.
V mnoha jiných kauzách, které jsou dnes první polistopadové reprezentaci vytýkány (právní kontinuita, zachování komunistické strany, laxnost při zajišťování dokumentů tajné policie) však autor celkem přesvědčivě argumentuje, že nebylo jiné cesty: „Jak se to tedy mělo všechno dělat jinak? ...to by ale musel být od začátku jiný Listopad, musel by přijít dřív... musela by mu předcházet jiná doba, protože by to určitě chtělo i jiný národ, docela jinou opozici...“ Pithartova kniha bohužel znechucuje množstvím trapných chyb. Autor neví, jak se jmenuje Josef Zieleniec. Fukuyamův esej nevyšel ve Foreign Affairs, ale v The National Interest. Stránského článek o vytí s vlky nevyšel v říjnu 1938 v Přítomnosti, ale v Lidových novinách. Hlášku „Vzdejte se, nic se Vám nestane!“ prý „kdesi kdosi“ připisuje Ludvíku Vaculíkovi – ano jde o titulek jeho fejetonu v samizdatových LN, které vyšly v létě 1989. Na Národní třídu rozhodně nedošlo 50 tisíc studentů, ale maximálně čtvrtina tohoto počtu. A proč brutální a nepřiměřený zásah policie Pithart důsledně označuje za „masakr“? Není toto slovo náhodou stejně přehnané jako slovo „revoluce“, které nahrazuje většinou výrazem „převrat“? Jestliže v textu najdeme tolik jednoduše dohledatelných chyb, neměli bychom s větší skepsí přistupovat i k tvrzením, jež si ověřit nemůžeme? Je skoro škoda, že neznámí dveřníci Občanského fóra Petra Pitharta v listopadu do štábu revoluce pustili. Jeho politický příběh není moc veselý: nejprve byl poražen ve volbách a pak se stal málo významným funkcionářem nového režimu. Jeho jméno sice není spojeno s žádnými velkými skandály – pokud za něj nepovažujeme to, že se stal předsedou Senátu většinou svého hlasu – ale vinou degenerace demokracie, kterou zakládal, na něm ulpívá ódium politika, tedy někoho, komu se z principu nedá věřit.
Kdyby v listopadu 1989 odolal pokušení, mohl psát inspirující knihy jednu za druhou. Inu, každý strůjcem svého štěstí...
***
Je skoro škoda, že neznámí dveřníci Občanského fóra Petra Pitharta v listopadu do štábu revoluce pustili
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
