Dnes se z ní obvykle nečistoty odstraňují několika postupnými kroky - například filtrací a následným vystavením kapaliny ozonu nebo ultrafialovému záření. Přesto v ní zůstávají látky, které mohou mít negativní vliv na lidské zdraví i na životní prostředí: hormony, antibiotika, pesticidy nebo zbytky různých léčiv. Právě při čištění těchto škodlivin se mohou v budoucnu uplatnit nanotechnologie.
Už několik let běží mezinárodní projekt s názvem Membaq. V rámci něj se odborníci snaží vyvinout speciální membrány vybavené bílkovinou akvaporinem. „Tyto proteiny se v přírodě nacházejí v buněčných stěnách. Tvoří úzké kanálky, které nepropustí nic jiného než molekuly vody,“ vysvětluje koordinátor projektu Hans Enggrob z dánské společnosti DHI Group. V laboratorních podmínkách se už podařilo takové membrány vyrobit. Teoreticky by je šlo využít pro dokonalou filtraci na molekulární úrovni.
V roce 2006 vyšel v časopise New Scientist optimistický článek, který sliboval jejich průmyslovou výrobu do tří let. „Nakonec je to komplikovanější, než jsme předpokládali. Nyní se snažíme vyřešit problémy s trvanlivostí a dlouhodobou stabilitou membrán. S uvedením do praxe musíme ještě nějaký čas počkat,“ přiznává Enggrob.
První kroky Další směry výzkumu jsou naopak zcela v počátcích. Jedním z nich je vloni zahájený výzkumný projekt WaterMIM, jehož cílem je vyvinout polymerní membrány, které dokážou zachytit přesně zacílené molekuly vybraných chemikálií. „Při výrobě membrán se molekuly doslova otisknou na jejich povrch a zase se odstraní. Zůstanou po nich mezery, které svým tvarem přesně odpovídají tvaru molekul, které chceme zachytit,“ popisuje postup profesor Costas Kiparissides z výzkumného centra HellasCERTH v Řecku, koordinátor projektu. Podle jeho slov tyto membrány mohou zachytit i látky o velice nízkých koncentracích (nižších než 0,1 ppb, tedy jedna molekula dané látky na 10 miliard molekul vody). Díky tomu se mohou v budoucnu využít nejen k čištění, ale také k detekci vybraných chemikálií. Další projekt s názvem Clean Water oficiálně začal teprve koncem května. Vědci během něj chtějí prozkoumat možnost využití molekul oxidu titaničitého k čištění vody. Pokud je tato látka vystavena UV záření, má dezinfekční účinky, protože dokáže narušit buněčné stěny bakterií. Toho se už delší dobu využívá například při výrobě samočistících skel nebo speciálních povrchů. Využití oxidu titaničitého při čištění vody je složitější, protože ultrafialová složka slunečního světla nepronikne hlouběji než pár centimetrů pod hladinu. Různé vědecké týmy se snaží obohacovat oxid titaničitý dalšími přísadami, které mu umožní zachovat si své unikátní vlastnosti i ve viditelné části spektra.
Vědci pod vedením Polycarpose Falarase z řeckého Národního centra pro vědecký výzkum Demokritos chtějí sestrojit speciální reaktor na čištění vody. Má obsahovat „sendvičovité“ membrány, jejichž prostřední vrstvu budou tvořit právě nanočástice obohaceného oxidu titaničitého. „To nám umožní zkombinovat filtraci vody skrz membrány a její dezinfekci s využitím slunečního světla,“ tvrdí Falaras.
***
Pokud je oxid titaničitý vystaven UV záření, má dezinfekční účinky, protože dokáže narušit buněčné stěny bakterií
