Běžte do hor, radily lidem některé úřady
Povodně: Síla vodního živlu zaskočila záchranáře i občany
Bezmoc. Tak lze jedním slovem popsat situaci lidí v moravských a českých krajích postižených ničivými povodněmi.
Typickou ukázkou marnosti veškeré snahy o pomoc, byla výzva jesenických úřadů v době, kdy některé vesnice začaly doslova mizet pod vodou. Přednostka tamního okresního úřadu Milena Novotná vyzvala občany, aby se z údolí vydali do kopců.
Lidé z Krnova jejích výzev uposlechli. S uzlíčkem nejnutnějších věcí opustili své domy a byty a vydali se do okolních hor. „Situace je přímo hrozivá. Čluny již nepomohou,“ hlásil mluvčí krizového povodňového štábu Ladislav Olejníček. Přednostka Novotná použila téměř podobná slova. Nejhorší zážitky však byly teprve před nimi.
Povodně 1997, velká voda, Morava, archiv LN.
„Lidé čekají na půdách a na střechách domů na pomoc. Nemůžeme se k nim kvůli silnému proudu dostat. Povolali jsme proto další vojenské vrtulníky, aby nám je pomohly zachránit,“ prohlásil mluvčí povodňového štábu, když se na Bruntálsku pod vodou ocitlo 60 procent obcí. Už od pondělí přestávalo fungovat dopravní i telefonické spojení. V postižených oblastech dále vydatně pršelo a záchranné týmy rezignovaně předpovídaly další zhoršení situace.
Začaly se objevovat zprávy o prvních obětech povodní. Záchranáři s bezmocí sledovali, jak se v Široké Nivě, Albrechticích a Jindřichově řítily do rozvodněných řek podemleté domy, na jejichž střechy se před povodní uchýlili místní obyvatelé. „Bohužel, nemohli jim nijak pomoci,“ sdělil veřejnosti mluvčí krizového povodňového štábu. „Musíme lidi dlouho přesvědčovat, aby s námi odjeli. Jedna starší paní se nám zavřela v bytě se šestiletou vnučkou,“ řekl mluvčí zlínské policie. Připomněl, že v případě ohrožení života může policie zasáhnout i násilím.
Voda v Čechách
Poslední slovo
Tu historku mi připomněl ministr Skalický, když v pondělní jedenadvacítce apeloval - na něj velice emotivním způsobem - na občany, aby poslechli, když se jim dostane zprávy, že se valí voda, chalupa je v ohrožení a je třeba se uchýlit na místa bezpečnější.
Byla to situace podobná, ačkoli mnohem méně divoká (ovšem tehdy se o katastrofách moc nepsalo a když, tak jen v souvislosti s pracovním hrdinstvím), jako když se rozlila (tuším v roce 1980) Orlice v okolí Týniště. Celá oblast připomínala deltu řeky Mekongu (v životě jsem ve Vietnamu nebyl, ale takhle jsem si onu deltu představoval).
  |
Vypravili jsme se s hradeckými hasiči (tehdy to ale byli ještě požárníci) na nafukovacím člunu do Štěnkova, malé rekreační osady, projížděli jsme uličkami mezi chatkami, až někdo vykřikl: Hele, tamhle někdo je! Přivázali jsme člun u branky do zahrádky, vebrodili se otevřenými dveřmi do chatky, kde na posteli ležel muž v čerstvě důchodovém věku. Byl evidentně v pohodě, lebedil si ve spacáku, i když mu deset centimetrů pod matrací proudila Orlice.
Přišli jsme vás zachránit, hrdinně zvolali požárníci. A mně je tady dobře, odpověděl muž. Vždyť tu musíte mít hlad, žadonili požárníci. I nemám, pravil muž, podíval se na zeď, kde místo obrazů visela štangle salámu -Poličanu - a vedle v síťovce v klidu okorávala půlka chleba. Já moc nepotřebuju, vysvětlil. A co pít! Umřete žízní, apelovali zachránci. Muž se na nás unaveně podíval, zkušeně sáhl do hnědé řeky, vytáhl chlazeného lahváče, druhým hmatem si na krku našel pověšený otvírák a nabídl nám koštnout. Ještě mám druhou basu pod postelí, zůstal klidný.
Zdvihli jsme šosy pláštěnek, sedli k němu na pelest a ztratili lidské slovo. Byl si jist, že hůře nebude, voda se už více nezdvihne, že to zná, že tam je to tak široké, že to louky spolknou. Stejně byste se měl nechat odvézt, co kdyby, zkusila ještě jednou záchranná výprava naplnit svůj úkol.
Zůstali jsme pro něj Voni, neosobní zástupci moci, která stejně za všecko může. Lhostejně se otočil na druhý bok: Ale jděte... Mně je tady dobře. Takoví jsme my, Češi. Nedáme si říct, dokud si do toho lejna sami nešlápneme. Svůj barák neopustíme a dokud máme nohy v suchu, úředníkům nevěříme, ani kdyby už za nimi byla vidět vzedmutá vlna tsunami. Bohužel to platí nejen při povodních a jiných katastrofách, ale i v běžném denním životě. Můžou za to Voni, a je jedno kteří, stejně jsou všichni stejní, v klidu si zanadáváme a je nám tady dobře.
