V devatenácti se chtěl rozdat jako kněz, v téměř sedmatřiceti je jedním z nejzajímavějších herců mladší generace. David Švehlík, syn slavného otce Aloise Švehlíka, se k divadlu propracoval až poté, co získal v podstatě klasické vzdělání - filozofii.
Když Davidu Švehlíkovi říkám, že působí plaše a inteligentně, opáčí: Měla byste mě vidět, jak někdy vyvádím. Věřím, stejně mě už dávno přesvědčil, že zdědil ty nejlepší herecké geny.
* LN Uvažoval jste o tom, že mezi hereckým a kněžským povoláním je určitá spojnice?
Mezi mým odchodem ze semináře a začátkem studií herectví je relativně dlouhá pauza. Když jsem se vrátil z Říma, šel jsem na filozofickou fakultu. Jistě, že jsem o tom přemýšlel, ale nešlo o výrazně budované souvislosti. Paralely existují, tomu se nedá vyhnout - počátky divadla jsou spojené s obřadem, kněz stojí před určitou skupinou lidí a funguje jako rétor a podobně.
* LN A jak jste tedy došel od teologie k herectví?
V podstatě jsem nikam nedošel, k teologii jsem se nedostal, jenom k filozofii.
* LN Jak to tedy bylo s vaším odchodem do litoměřického bohosloveckého semináře?
Především jsem byl v nultém ročníku, takže jsem prošel jenom úplným začátkem. Seminář v tomto případě byla budova, kde se bydlí a probíhá výuka.
* LN Do Říma ale asi každého nevybrali, předpokládám, že studenti, kteří tam odešli, byli nejlepší. Nebo ne?
V Římě se za první republiky postavil seminář pro české studenty a budova se musela naplnit. Nevím, jak se rozhodovalo, pár nás vytipovali a asi při tom uvažovali o tom, jak nám to jde a jestli nás baví studium. A také tu jistě byla úvaha, že pokud vystudujeme, budeme schopni přednášet na univerzitě a podobně.
* LN Ve Stendhalově románu Červený a černý je scéna, v níž si Julián Sorel, který chce udělat kariéru u církve, nacvičuje před zrcadlem žehnání. A ve filmu tenhle výstup nádherně hrál Gérard Philipe. To ale platí pořád, že v církvi se dá udělat závratná kariéra, že?
Kariéra se dá udělat všude, o tom jsem v té chvíli opravdu neuvažoval. Mně bylo devatenáct, dvacet.
* LN A co holky, na těch vám nezáleželo? Byl jste srovnaný s celibátem?
To víte, že mi na nich záleželo. Smířený s celibátem jsem byl tak, jak může být devatenáctiletý kluk. V těch letech jsem pořádně nevěděl, co to obnáší. Nebyl jsem schopen vůbec nahlédnout dovnitř, co to znamená v horizontu celého života. Z mé strany to především byla obrovská touha jít touhle cestou bez ohledu na úskalí. Nevnímal jsem to jako problém. Síla rozhodnutí byla natolik velká, že jsem to jako komplikaci neviděl. Potom se touha konfrontovala se skutečností, a to už bylo něco jiného, nakonec jsem musel po dvou letech odejít.
* LN Jak studium vypadalo?
Přednášky byly v italštině, ale to byl jednoduchý jazyk, počítalo se s tím, že ještě pořádně neumíme mluvit, profesoři na to brali ohled. A pak filozofie v italštině - pracovalo se s určitou terminologií, kterou se člověk rychle naučí. V létě předtím jsem absolvoval kurzy v Urbanii, krásném univerzitním městečku poblíž Urbina - Raffaelova rodiště. Studium bylo fantastický a bavilo mě, ten seminární život už byl podstatně méně skvělý, od rána do večera se člověk vlastně pohyboval v izolaci, ale byla to izolace, které jsme se podřizovali dobrovolně a měla pro nás formační charakter. Nejlepší bylo, když se mohlo jít ven a courat po Římě, objevovat ho. A to zejména v době, kdy se po ulicích nevalí davy turistů, to je úplně jiný zážitek.
* LN Objevil jste si tam pro sebe nějaká místa?
V Římě ani ne, hlavně jsem si pro sebe objevil Assisi, které mě fascinuje stále. Ale jedno místo jsem si v Římě našel - benediktinský klášter s bazilikou někde poblíž Circa Maxima, je tam nádherný výhled. A vatikánské sbírky, to je fantazie, kdybych věděl, že tam budu tak krátce, nehnul bych se odtamtud.
* LN Kdy ve vás začalo zrát přesvědčení, že kněžské povolání pro vás asi nebude?
Ve mně nezrálo přesvědčení, ale hromada pochyb, které jsem nedokázal přesně analyzovat. Nevěděl jsem, co se se mnou děje - začala se zúročovat skutečnost, že jsem udělal zásadní krok v době, kdy jsem na to neměl - ani psychicky, ani mentálně, a vlastně ani fyzicky. Nebyl jsem zralá osobnost. Svého rozhodnutí jsem se přesto nechtěl zbavit, a o to větší osobnostní konflikt to byl. Nedokázal jsem si pro sebe zformulovat, kde spočívá problém. A psychické potíže se prodlužovaly a promítly se do mé fyzické kondice. Nakonec jsem došel k závěru, že se musím dát do kupy, a na dva roky jsem si udělil pauzu, abych si to v hlavě ujasnil si, co chci dělat.
* LN Co s vámi udělal přechod do jiného prostředí?
Dalo mi to odstup a po půlroce jsem dospěl k závěru, že se nechci vrátit. Že chci studovat dál - to bylo prioritní, ale bylo mi jasné, že v životě nezvládnu podřízenost a že nechci být figurkou na šachovnici. Že pro mě není systém, v němž mi bude někdo nařizovat, kam mám jít a co mám dělat. Že chci všude být sám na sebe. Je to organizovaná skupina a funguje tam disciplína, jinak to asi nejde, ale pro mě to nebylo.
* LN Zbyli vám z té doby přátele?
To bylo docela komický, nás se tam v roce 1990 sešla velká síla -ten příliv se s pádem totality v zemích střední a východní Evropy také čekal. Ovšem valná většina z nás, kteří se tam takhle dostali, nakonec stejně odešla. Byl jsem jedním z prvních, kteří šli pryč, ale po mně následovala spousta dalších kluků, kteří jsou dnes jako já ženatí a mají rodiny.
* Pokračování na straně 14
Dokončení ze strany 13
* LN Mluvil jste o velké touze, ale muselo to být i naplnění romantického ideálu. Představoval jste si, že se budete věnovat pastorační činnosti?
Jasně, byla to velká romantika. Rozdat se, dát se všanc, byly to nádherný představy. Důvodů, proč jsem šel do semináře, byla řada.
* LN Jak na vaše rozhodnutí pohlíželi rodiče?
Maminka s úzkostí a obavami. Vnímala to tak, že její jediný syn si totálně posral život - jak můžeš Davide žít, když nebudeš mít děti. To byla její maminkovská představa a nemohla se s tím srovnat. Táta na to reagoval jinak, on si taky prošlapával svoji cestu, rozhodoval se sám za sebe. A když mu lidé rozmlouvali, trval si na svém. Takže měl pro mě víc pochopení a respektoval moje rozhodnutí. Věděl, že mně to v danou chvíli nikdo nerozmluví a že se teprve ukáže, jak zralé to bylo. Stejně táta vnímal, když jsem se rozhodl pro DAMU - žádné takové to „hlavně aby nešel v našich stopách“, což do jisté míry považuji za klišé a pózu, kterou tak často herecké děti i jejich rodiče zaujímají před veřejností. Nekomentoval to, nebyl ani přešťastný, ani smutný, nechal to na mně, prostě - tak si to, hochu, zakus sám na sobě. A to jsem ocenil.
* LN Počátkem 90. let měla církev i u nás ohromný kredit, stála proti totalitě. Je to zřejmě otázka vývoje, ale dnes ho zdaleka takový nemá. Ovlivnilo vás i tohle?
Jednoznačně. Kněžská dráha měla pro mě něco výjimečného a rozhodl jsem se pro ni ještě na gymplu v roce 1988, byli jsme dva, ještě jeden kluk ve vedlejší třídě. Nikdo to kolem nás nechápal, ale pro nás to byl i výraz odporu proti režimu. Církev byla v tomto směru autorita, vždyť si stačí vzpomenout jen na kardinála Tomáška. Tehdy jsem to všechno velmi silně prožíval, Palachův týden, demonstrace ke Dni lidských práv, kde promluvil Havel. To byly šoky a všechno se sčítalo.
* LN Když jste zmínil kardinála Tomáška, to přece byla charizmatická osobnost a dnes až na výjimky, jako třeba Václav Malý, církvi takoví lidé chybí. Nebo se širší veřejnosti neprezentují a to je také chyba. Jak to vidíte?
Dneska je to všechno jinak, Tomášek byl symbol odporu, ale tenkrát se také řešily duchovní záležitosti, dnes se církev léta stará o restituce svého majetku, tak jak mají přitom být její představitelé vnímaný jako duchovní autority. A k tomu ještě osobnosti. Je to jasné, ale je to průšvih. A k tomu se přidružují nepochopitelné postoje, jako třeba posuzování homosexuality jako nemoci.
* LN I papež Wojtyla byl nejdřív progresivní, ale po pádu totality a k stáru proklamoval stanoviska, při kterých tuhne krev. Zakazovat prezervativy, když v Africe vymírají národy na AIDS...
Wojtyla byl od počátku nesmírně konzervativní, stejně jako současný papež. Měl ale obrovské osobní charizma, byl nesmírně lidský, miloval kontakt s lidmi, měl velkou radost z toho, že s nimi může komunikovat. Pro mě je tohle, o čem mluvíte, velká potíž, nechápu to a nemůžu se s tím ztotožnit. Na druhou stranu církev je instituce, která chrání tradiční hodnoty a v něčem se bude vždy držet zpátky.
* LN Vracíte se do Itálie?
Moc ne, ale teď chci do Florencie a pojedeme hned, jak to půjde.
* LN Jaký obor jste po návratu studoval na Karlově univerzitě?
Nejdřív filozofii a estetiku a pak jsem přešel na jednooborovou filozofii a dotáhl jsem to až k bakalářkám. Zažil jsem tam ale vynikající kantory - Hejdánka, Sokola, Kratochvíla. A pak jsem se rozhodl jít na režii na DAMU.
* LN Nebyl to náhlý skok? A pak jste nakonec uhnul k herectví, čili šel jste opačně, než bývá zvykem. Spíš je to tak, že herci v sobě objeví režijní ambice.
Neustále jsem před sebou měl vzor svého táty a netroufal jsem si. Přitahovalo mě to, ale pořád jsem váhal, nejsem člověk, který by bez problému exhiboval. Divadelní režie mi přišla i v souvislosti s tím, čím jsem si předtím prošel, jako vhodná intelektuální disciplína -práce s textem a podobně.
* LN Nebudete vy ale tím pádem pro režiséry tak trochu „ořech“, který musí rozlousknout - kromě toho, že jste kolega, jste vysloveně přemýšlivý typ.
Vždyť to snad ani jinak nejde divadlo dělat - bez přemýšlení.
* LN Nepletou se vám do herectví vaše představy a koncepce?
Asi jsem měl zatím štěstí na režiséry, s kterými jsem se potkal. Byli inteligentní, měli konkrétní představu, která byla uvěřitelná a pro mě přijatelná. Bavilo mě s nimi pracovat a tak bylo zatím vše v pořádku.
* LN Ale co tedy nakonec rozhodlo, že budete hrát, a ne režírovat?
Přišlo to samo od sebe. V prváku jsme dělali bratry Karamazovy a já dostal Aljošu. Najednou to bylo hrozně příjemné, bavilo mě to, začalo to pro mě mít i rysy nějaké vášně. A to rozhodlo, šel jsem za tím, co mě těší. Že to nebude režie, jsem začal tušit tak od třeťáku, najednou jsem se začal propadat. Pak jsem dostal nabídku angažmá na Zábradlí, což jsem si velice považoval.
* LN Proč tedy děláte divadlo, proč vůbec hrajete?
Baví mě to. Je ale zvláštní, jak se o herectví i jiných uměleckých disciplínách s oblibou říká, že je to poslání. To je nesmysl. Poslání představuje speciální vyvolenost a službu lidstvu, a to že by mělo být vyhrazeno jen herectví a umění? To je nesmysl, všechny profese mohou být takhle nahlížené. Herectví je moje zaměstnání, živím se tím a hotovo. Mám to rád, neotravuje mi to, ale necítím se jako vyvolený a obdarovaný. Až mě to přestane bavit nebo až už se tím nedokážu živit, bude nutné nesentimentálně jít dělat něco jiného.
* LN A je něco ve vaší profesi, co vás vysloveně štve a těžko se s tím smiřujete?
Otrava je, jak strašně mizerně je divadlo placené. Jeden z důvodů, proč jsem odešel ze stálého angažmá na Zábradlí, byl, že se nám narodila dcera a už to nešlo z divadelního platu táhnout dál. Už jsem si nedokázal představit, že budu dál trávit tolik času na zkouškách, hrát patnáct představení za měsíc a dávat tomu všechno a přitom za to brát tak srandovní peníze. A to nic nemění na tom, že Zábradlí je skvělý divadlo a byl jsem tam hrozně rád. Kvůli tomu, že jsem zkoušel, jsem ale musel odmítat filmovou práci, kde jsem si mohl vydělat, a my jsme ty prachy prostě potřebovali. Kdybych to neřešil, asi bych se nakonec uchlastal.
* LN Dal jste tedy divadlo k ledu?
Vůbec ne, jednak dohrávám a jednak ho chci v budoucnu dál dělat. Teď prostě víc točím. Zajímalo by mě setkání s konkrétními lidmi, hrozně rád bych třeba pracoval s panem Krobotem nebo s J. A. Pitínským. A také s řadou hereckých kolegů. Líbí se mi Dejvické divadlo, úžasné je, co se povedlo Pařízkovi v Komedii, a kašlu na to, že je takzvaně v módě a mluví se o něm. Vidím, že je vyhraněný a přesvědčivý.
* LN Jak to máte se seriály? Kam až byste byl ochoten jít? Když by šlo o slátaninu, neměl byste zábrany dělat to jen pro peníze?
Netuším. Kdybych byl opravdu bez peněz a nedokázal najít jinou práci, je možné, že bych do toho spadl. Dostal jsem nabídku dělat VKV i Ordinaci v Růžové zahradě a odmítl jsem ji, protože jsem měl možnost dělat něco jiného. V zásadě ale v seriálech moc nehraju, hrál jsem nejdřív v Dobré čtvrti, to mně nabídl Karel Smyczek a byl jsem tomu rád. Chtěl jsem poznat, jak taková práce vypadá. Pak jsem ještě hrál v Letišti - zvláštního týpka, což mě taky bavilo, ale zřejmě se postava nelíbila, tak musela pryč. A teď přišla Kriminálce Anděl. Ale ještě k té kvalitě seriálů, inteligentní a dobrý herec, i když hraje v totální sračce, tak si přece dokáže svou roli ohlídat, přečíst si text a udělat všechno pro to, aby neříkal úplné hovadiny.
* LN Vy teď ale nouzi o televizi a film nemáte. Jak se to stane, že se herec najednou stane žádaný?
No, žádaný, hrál jsem v Kriminálce Anděl, mělo to výbornou sledovanost, Nova to relativně dobře propagovala. A teď jsem měl hlavní roli ve filmu výjimečnýho režiséra Iva Trajkova Ocas ještěrky. A to je všechno, není to žádné zvláštní kouzlo.
* LN Je to tedy zase ta televize?
Je, seriál má v tomto směru skutečně neobyčejnou moc. Všechno ale trvá chvilku, pak to zase zhasne a je hrozně důležité uchovat si přitom zdravý rozum.
* LN A co popularita u diváků?
Když hrajete v seriálu, tak se vám stane i tohle.
* LN Na herce, který by měl přece jenom být extrovertní, působíte dost plaše. Jak s tím vším nakládáte, jak komunikujete s médii?
To je tak. My se teď rozejdeme a já si budu přehrávat náš rozhovor v hlavě a budu si říkat, co jsem k tomu ještě chtěl říct. A budu se svíjet, jak plytce jsem odpovídal. A jak jsme si to vzali hezky po pořádku: seminář, táta, divadlo, popularita. Mám hroznou nevýhodu, že neumím být pohotový, potřebuju přemýšlet. Vy se mě zeptáte, proč vůbec hraju, a já řeknu, že mě to baví. Takže teď budu přemýšlet a dojdu k tomu, že z jedné otázky bychom mohli udělat zajímavé téma. Potřebuju ale čas, abych si to zformuloval. Jsem pomalej a plachost může být zbraň, jak to zakrýt a jak také odrazovat ty, co mě zpovídají, aby se mě na některé věci neptali. Mluvili jsme o mém vystoupení v televizním pořadu Jana Krause. Podívejte se, on je profík a dělá to dobře a mě naštvalo, že mi pár lidí řeklo - tys byl úplnej chudák, on ti ani nedal šanci, abys něco řekl. Tak to není, kdybych ten prostor chtěl, dokázal bych si ho vybojovat. Takže jestli mě Kraus válcoval, ano, jistě, protože to jinak nešlo a já mu to dovolil, my jsme si vzájemně poskytli prostor. Je to jeho pořad a on rozhoduje, kudy se řeč povine.
* LN Kromě toho, co jste teď říkal, z vás cítím určitou poctivost, nekomplikuje vám někdy vaši profesi i život?
Jsou situace, kdy člověk musí uplatnit určitou povrchnost, a není to žádná zrada, je třeba se s tím smířit. Člověk nesmí tolik prožívat sebe, ani reakce okolí.
* LN Vaše žena je také herečka. Je to pro váš vztah a život dobře, nebo špatně?
Je to výhoda, protože sdílíte stejnou zkušenost. A je to taky občas bordel, zvlášť když se nám to všechno sejde najednou. Ale upřímně -herectví a divadlo je asi to poslední, o čem se doma bavíme. Nejlepší je být slavný hollywoodský herec, natočit jeden výborně zaplacený film ročně a pak se celý rok věnovat jen koníčkům, rodině.
* LN Myslíte, že je vyrovnaný? Co když začne mít roupy?
Tak to je pak problém.
* LN A vy jako český herec jste vyrovnaný?
No... Problémy se stále řeší.
Být knězem to byla velká touha rozdat se všem a rozhodl jsem se pro to ještě na gymplu. Byl to také výraz odporu proti režimu.
