Minule jsem si tu pomohl filmem Pouta a horlil proti floskuli: vyrovnávání se z minulostí. Ozvalo se víc potěšených čtenářů, nejen estébáci, kteří mysleli, že vzývám pro změnu zas tlustou čáru, což by se jim líbilo.
Ale žádná čára, minulost vlečeme v sobě a mě vždy těší, když z proklaté minulosti vyskočí nějaký ten zářný příklad odvahy, chytrosti a vůbec ctnosti.
Jako teď kniha Plasy 1981.
Dnes mám totiž na mušce slovní fígle, kterými se z neznalosti opisuje doba vlády soudruhů: totiž „normalizační nehybnost“,„husákovské šero“, „socialistická šeď“ a tak dál, jako by tu před těmi dvaceti lety žilo jen nějaké stádečko přikrčenců.
Ba ne, děly se věci, působili tu lidé nadšením planoucí, doslova hybatelé děje.
Jako třeba Anna Fárová.
V Česku první dáma fotografie, ve Francii rytířka Řádu umění a literatury, nyní obyvatelka městečka Slavonice.
Po desítky let organizátorka výstav a vůbec společenského života, právě - hybatelka děje. Nešlo jen o fotografie.
Však ji nedávno v Torstu vydali bichli, skvělé studie o české a světové fotografii.
Záběr Anny Fárové je ale obrovský, takže konečně vychází i kniha Plasy 1981, nazvaná podle magického místa a události.
Nebudu se s nikým dohadovat. Výstava v Plasech, vydupaná ze země Fárovou, byla jednou z nejvýznamnějších událostí české nezávislé kultury.
Holomíček, Poláček, Štreit, Jarcovjáková, Stehli, Lutterer... říká vám to něco? Ano, fotografové. Až z nás všech budou, promiňte, pytle kostí, jejich práce tu zůstanou svědčit, že nebylo jen šedo a temno a bahno.
Ale kdežepak!
Byla tu taky Anna Fárová.
O autorovi| Jáchym Topol redaktor LN
