Gabriel von Max je jméno v českém prostředí téměř neznámé a kdysi proslulý malíř byl polozapomenutý i ve své druhé vlasti, v Německu, přesněji v Bavorsku, a ještě nejlépe v Mnichově, kde prožil většinu života a kde zažíval i opravdovou slávu. Ono aristokratické „von“ mu bylo bavorským králem přiděleno za zásluhy o umění v roce 1900.
K oživení jeho jména nepochybně přispěla loňská výstava „Gabriel von Max. Malířská hvězda, darwinista, spiritista“ v mnichovské galerii Lenbachhaus v prostorách Kunstbau – prestižním prostoru na Königsplatz v samém centru muzejní čtvrti. Český návštěvník – což je případ autora tohoto článku – byl překvapený, když se tam dozvěděl, že Gabriel Max se narodil roku 1840 v Praze a prožil v ní také dětství a mládí a až na umělecká studia se vydal do Mnichova, kde již zůstal.
Teprve pak mohlo člověku dojít, že přece jméno Max či Maxové má v umělecké Praze silné zastoupení, dokonce jaksi každodenní, neboť kolem sochařské produkce bratří Emanuela a Josefa (to byl Gabrielův otec) Maxů chodíme třeba na Karlově mostě (sedm soch, nelze tvrdit, že nejvyšší kvality) a nebo všimneme-li si znovuosazené jezdecké sochy císaře Františka I. na Smetanově nábřeží. Jsou též autory sousoší maršála Radeckého, které zdobilo do roku 1918 Malostranské náměstí.
Mistr krásných mrtvol Gabriel Max však Prahu opustil, stal se malířem mnichovským, nicméně kontakty zpřetrhány zcela nebyly. Vystavoval zde pravidelně, český tisk a česká výtvarná kritika (Jan Neruda) si ho všímala a zanechal také jisté stopy na malířích, kteří pak v Čechách působili: připomínán je Maximilian Pirner a především Jakub Schikaneder, jenž byl jeho žákem na mnichovské akademii a v jehož melancholických obrazech jistě něco maxovského zůstalo.
Do dvacátého století, na jehož začátku zemřel (1915), se však již příliš nehodil, na to byl příliš nezařaditelný, stojící na rozcestí mezi tradicí a modernou a vlastně mezi nacionalitami, na jejichž přesné určení si moderní doba potrpěla. Objevit ho můžeme tady až dnes, nikoli náhodou právě v Plzni, kde se 19. století dobře daří jaksi ze zvyku (konají se tam pravidelná vědecká sympozia právě o 19. století) a současný ředitel galerie Roman Musil je právě odborníkem na příslušnou éru.
V čase, kdy běžela mnichovská výstava, byla už v plném proudu příprava i té plzeňské, která je skromnějšího rozsahu. Zaměřuje se především na Maxovo dílo malířské, které samozřejmě je prvotní. Max byl skvělým reprezentantem takzvané salonní malby. Malířská virtuozita a preciznost tu byla plně dána do služeb co největšího a nejdráždivějšího smyslného efektu – ovšemže samozřejmě ve vší slušnosti. Max maloval obrazy, které musely vyvolávat směsici obdivu a jisté vzrušení nebo spojovaly duchovní a náboženské elementy s instinkty rázu erotického a jaksi pudového.
Krása, produchovnělý eros – a k tomu ještě k zesílení účinku smrt: z těchto silných ingrediencí míchal Max své dráždivé lektvary, které měšťanské publikum ve vší počestnosti konzumovalo, majíc přitom možná dojem, že tím činí něco na pokraji hříchu.
Příkladem je obraz, který v roce 1865 pětadvacetiletému Maxovi zajistil proslulost a dobré zisky: Mučednice na kříži (Národní galerie Praha). Je na něm znázorněna raně křesťanská světice, sv. Julie, jež byla pro svou věrnost Kristu přibita na kříž. Ujejích nohou nyní klečí pohan, jenž prožívá pohnutí, jehož následkem bude duchovní obrat. Zároveň je zřejmé, že jaksi slastný výraz v bledé tváři krásné mučednice, jejíž rozpjaté paže jako by lákaly k objetí, může vyvolávat ještě jiné představy než jen spirituální. Toto samozřejmě znalo velmi dobře baroko (Bernini, náš Braun etc.), zde to má ještě jaksi symbolicky strašidelnou atmosféru, poučenou žánrem „krásných mrtvol“, jež byly v evropské malbě v oblibě od začátku 19. století a k vrcholu je dovedli prerafaelité (Mrtvá Ofélie Johna Everetta Millaise).
Jiným příkladem Maxovy schopnosti vyvolat úžas a efekt je jeho obraz Kristova hlava na roušce sv. Veroniky. Na jakoby špinavém plátně dokonale naturalisticky vykreslená Ježíšova hlava s praménky krve na skráních působí napůl vznešeně a napůl morbidně. Největší efekt je však v jeho očích: zblízka jsou zavřené, z větší dálky hledí přímo na diváka. Tento optický trik byl už za Maxovy doby nazván jako jarmareční, což samozřejmě nebránilo obrovské popularitě tohoto obrazu, jenž objížděl Evropu jako dnes rocková hvězda na turné.
Gabriel Max byl tedy malířem toho, co se bohatému měšťanstvu v 70. a 80. letech líbilo. Maloval náboženské obrazy se scénami křesťanských mučedníků, oblíbené byly jeho Madonny, které ovšem spíše než Bohorodičku připomínaly pěkné mnichovské dívky z lepších rodin. Jiným pěkným příkladem „vzrušujícího“ námětu jsou obrazy matek, které se chystají, nebo to již dokonaly, zavraždit své dítě a nyní jsou zachyceny ve stavu hrozivého pohroužení do temnoty svého strašlivého skutku. To byl také jeden z oblíbených syžetů těch časů, kdy se po obrazu chtělo, především aby otřásl měšťanovými city. Nebo obraz Ahasver u mrtvoly dítěte, v němž je položen kontrast mezi předčasně ukončeným životem malého tvora a zoufalstvím prokletého starce, který ne a ne zemřít a závidí mrtvolce její smrt.
Darwinisti a spiritisti Malířství, jakkoli v něm vynikal, tvořilo jen polovinou Maxovy zvláštní osobnosti. V Plzni z pochopitelných důvodů musí návštěvník oželet obrovské prosklené skříně, které v Mnichově tvořily součást expozice. Byly nacpané lebkami lidskými i zvířecími, různými kostmi, fosiliemi a jinými přírodními pozoruhodnostmi, ale také fantastickými sbírkami uměleckých předmětů takzvaných primitivních národů.
Gabriel Max byl muž mnoha zájmů, jejichž velkorysé naplňování mu umožnil mimořádný malířský talent, byť malování nejspíše nebylo úplně tím pro něj v životě nejdůležitějším. Bylo totiž prostředkem k uspokojování ještě jiných, řekněme intelektuálních tužeb a zájmů, na něž si svými dobře prodejnými a na trhu s uměním slušně oceňovanými obrazy vydělával. Byl zřejmě opakem právě v jeho době se konstituujícího typu umělce – bohéma či zhýralce, který táhne světem a lokály s prázdnou kapsou, zato se sebezničujícími ideály.
Max měl svým založením i stylem života blíže k šťastným případům, jako byl třeba Rubens, jenž byl úspěšný ve všem, na co sáhl, nikdy netrpěl hmotnou nouzí, žil v neskrývaném blahobytu a umění mu šlo lehce a bravurně, takže kromě toho mohl myslet i na věci, kterého ho skutečně bavily. V Rubensově případě třeba na diplomacii, v případě Maxově to byly záhady spojené se vznikem života, vývojem člověka, rozdílem mezi tvorem lidským a zvířecím a podobné přitažlivé věci. Patřil mezi ně také spiritismus, který Max provozoval. V době, kdy se teprve rodí moderní věda a pozvolna se od sebe oddělují vědecké obory a disciplíny, může vedle sebe existovat „vědecký“ darwinismus a „iracionální“ vyvolávání duchů, které mělo své významné zastánce i mezi učenou společností, ba právě mezi ní.
Tím ale – aspoň pokud jde o jeho biografii – nejzajímavějším je na Gabrielovi von Maxovi možná ještě něco jiného. Totiž opice. Gabriel von Max právě v souvislosti se svými antropologickými zálibami a zájmem o darwinismus pojal do svého života opičí tvory, k nimž přilnul upřímnou láskou. Zprvu si obstaral jednoho malého makaka, ale postupně počet svých opiček rozšiřoval, v jednu dobu se jich jeho mnichovským domem prohánělo na patnáct. Na sklonku života se pak opice staly jemu vůbec nejbližšími tvory, takže když nejmilejší opička zemřela, vystrojil jí dojemný pohřeb a v závěti požádal, aby rakev s opicí byla dána do jeho hrobu.
Kromě toho, že s opicemi Max trávil příjemné chvíle, rád je i maloval. Nikoli však jako přírodovědecké modely, ale jako suverénní obyvatele světa, v němž převzaly roli lidí. Jsou malovány v lidských situacích, třeba na výstavě, v ateliéru, při siestě s korbelem piva, při čtení knihy, při přemýšlení... Tedy v pozicích zcela lidských, ale zároveň také nikoli pro opici nepřirozených. Nejsou to karikatury, ale ani to nejsou realistické scény. Je v nich jakási tichá grotesknost, zároveň však smutek, ba i hrůza.
Tady si možná ten elegantní salonní Gabriel von Max podává ruku s modernou a s dvacátým stoletím. S jejich velkými pochybnostmi o člověku, jež doby, v nichž exceloval Gabriel von Max, ještě neznaly nebo si je nepřipouštěly. Protože umění mělo být krásné.
***
Max měl svým stylem života blíže k šťastným případům, jako byl třeba Rubens – uspěl prakticky ve všem, na co sáhl, a nikdy netrpěl hmotnou nouzí
Výstava týdne
Gabriel von Max Západočeská galerie v Plzni Výstavní síň 13 Autoři Aleš Filip a Roman Musil Do 8. 5. 2011
