Když v Irsku snižovali platy, soudci se připojili. Důstojnost našich soudců to nepřipouští
Soudcovský stav reagoval na kritiku rozhodnutí Ústavního soudu, kterým zrušil snížení platů ústavních činitelů, nevraživě. Bývalý předseda soudcovské unie Jirsa například v televizi prohlásil, že je mu líto, pokud si lidé myslí, že se soudci vydělují ze společnosti. Je vidět, že občané nečetli dřívější rozhodnutí Ústavního soudu k této problematice, dodal. Podívejme se tedy na ně. Koneckonců integrita odůvodnění nálezů je to jediné, čím je jinak neomezená moc našeho Ústavního soudu vázána.
Platy soudců jsou u nás stanovovány zákonem 236/1995 Sb. Ten určuje platy prezidenta, vlády, členů parlamentu, europoslanců, členů vedení NKÚ, rady pro vysílání, Českého telekomunikačního úřadu a soudců. Jeho „konstrukce, která s pomocí jednotné platové základny a zákonem stanovených koeficientů zaručuje, že spolu se zvýšením platů představitelů moci zákonodárné a výkonné se ve stejném poměru automaticky zvýší i platy soudců, tak představuje významnou, v právním řádu vestavěnou pojistku, že poměr v materiálním zabezpečení představitelů jednotlivých mocí bude i v budoucnu zachováván,“ konstatoval Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 55/05 z roku 2007. Zdá se to být jednoduché - jak může zákonodárce penalizovat soudce, vyvíjet na něj nátlak a snižovat jeho společenské postavení tím, že sám sobě sníží plat? Důstojnost soudce měřená penězi (každý má přece svou cenu) tváří v tvář ostatním složkám moci nijak netrpí.
Jenže ne vždy. Tentokrát se soud přiklonil k argumentaci navrhovatele (jímž byl, jako obvykle, městský soud v Brně), jež zněla ve stručnosti takto: při schvalování tzv. Janotova balíčku vláda původně chtěla snížit platy širších skupin státních zaměstnanců, ale sněmovna jí nakonec odhlasovala jen ty ústavní činitele. Tedy i včetně soudců a to je to jediné, co navrhovatele zajímá. „Navrhovatel konečně zrekapituloval vývoj zmrazování platů soudců od r. 2002 a připomenul, že již byl zahájen legislativní proces mající za cíl platové restrikce vůči soudcům od roku 2011 do budoucna,“ uvádí se v nálezu. Ano, vláda chystá například zvýšení dolní sazby DPH pro soudce, zvýšení poplatků za pobyt soudců v nemocnici, omezení rodičovské pro soudce, ČEZ zdraží soudcům elektřinu... Zdá se to být dětinsky sebestředné, ale taková je doktrína Ústavního soudu. V nálezu Pl. ÚS 11/02 z června 2003 postuloval, že „platové poměry soudců v širokém smyslu mají být stabilní nesnižovatelnou veličinou“. Ve zmiňovaném nálezu Pl. ÚS 55/05 z roku 2007 soud varoval, že zmrazení soudcovských platů je přijatelné leda dočasně. Ani kumulativní pokles naší ekonomiky od začátku krize cca o sedm procent, ani rozpočtový deficit šest procent HDP není dostatečně významnou okolností. Platy soudců smějí jen růst. To je ten jediný princip, který v nálezech Ústavního soudu platí konzistentně. Ostatní ustupují tomuto imperativu.
A co když neporostou?
Soudci by se měli rozpomenout na princip připomenutý shodou okolností v témže nálezu, totiž že soud může překonat vlastní judikaturu mj. tehdy, pokud nastane „změna sociálních a ekonomických poměrů v zemi nebo změna v jejich struktuře anebo změna kulturních představ společnosti“. Neustálý růst příjmů ve společnosti není dán žádnou zákonitostí. To se nám jen zdá díky tomu, že shodou okolností pár posledních století západní svět bohatl. Ale v dějinách byla období, kdy lidská společenství nebohatla, delší než ta, kdy bohatla. Nastává doba, kdy bohatnutí opět přestává být samozřejmostí. Velkou vinu na tom paradoxně má právě to očekávání bohatnutí - bylo součástí ideologického oprávnění komunismu, je implicitní součástí současného demokratického politického kontraktu i explicitní součástí nároků, jejichž závazné plnění si různé organizované skupiny vymohly podobně, jako to teď činí soudci. Díky tomu se západní svět dostal do dluhů, jež ho při jeho současné demografické perspektivě táhnou ke dnu. Platy možná neporostou vůbec. Na tuto změnu paradigmatu je možno reagovat například meditací nad tím, že nejen chlebem živ je člověk či že nejen od platu se odvozuje lidská důstojnost. Nebo záchvatem vzteku spojeným s dupáním a ječením. Anebo tím, že si ze zmenšujícího se koláče ten svůj nezmenšený díl silou zákona přednostně ukrojím. Nic z toho peníze nevyrobí.
Politika už dokázala učinit ze slov „sociální“ a „solidarita“ kódové výrazy pro požadavek „chci vaše peníze“. Soudci usilovně pracují na tom, aby ta slova rozmnožili ještě o synonymum „důstojnost“.
Melčákova doktrína Ústavní soudci se dovolávají dokonce Ústavy USA, aby dovodili to své (ani tam ovšem nenašli, že platy soudců mají růst). Mohli se poohlédnout po novější inspiraci než z 18. století. Například v Irsku, kde loni přikročili k výrazným škrtům ve veřejném sektoru, se tamní soudci, aniž by byla ohrožena jejich důstojnost a nezávislost, dobrovolně zřekli části platu. Jenže u nás soudcovský stav odvozuje své chápání důstojnosti od myšlenky exposlance a úspěšného petenta u Ústavního soudu Miloše Melčáka „jednou získané se neodnímá“.
Platy možná neporostou vůbec. Na tuto změnu paradigmatu je možno reagovat například meditací nad tím, že nejen chlebem živ je člověk...
O autorovi| MARTIN WEISS komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
