Češi jsou hrdí na svou plakátovou tvorbu ze šedesátých let. Platí to zejména o plakátech filmových, které jsou považovány za fenomén světového významu. I Poláci jsou hrdí na svou plakátovou tvorbu ze šedesátých let. Platí to zejména o plakátech filmových, které jsou považovány za fenomén světového významu. Nestojí podobná paralela za hlubší srovnání? Přesně o něco podobného se pokusila filmová galanterie Terryho ponožky. Pro nezasvěcené: jde o sbírku a obchod s filmovými plakáty, spojených s pražským kinem Světozor. V neprodejních sbírkách tu nalezneme 10 000 československých filmových plakátů a téměř 1 500 plakátů polských, tedy dostatečný materiál ke komparaci dvou plakátových velmocí. Vznikla tak výstava Konfrontace, právě probíhající v Muzeu kinematografie v Lodži. K ní vyšla stejnojmenná trojjazyčná publikace, která je k dispozici i českým čtenářům.
Půvab výstavy a knihy spočívá v konfrontačním vymezení: Na výstavě najdeme 42 plakátových dvojic, kdy vedle sebe vidíme československou a polskou variantu plakátu ke stejnému filmu. V publikaci je dokonce ještě o 32 dvojic víc. Výstava a kniha se tak stávají jakousi hrou, jejímž prostřednictvím můžeme porovnávat uchopení tématu filmu různými výtvarníky a uvědomit si specifika národních škol filmového plakátu.
V Československu i Polsku v dobách socialismu se filmová plakátová tvorba octla ve zvláštním postavení. Nejen k domácím, ale i zahraničním filmům, které se zde dostávaly do centralizované distribuce, vznikaly vlastní varianty plakátů. V Československu byli mezi oslovovanými výtvarníky i mnozí progresivní tvůrci. Sami se zabývali malířstvím, sochařstvím nebo příbuznými obory, ale jejich volné práce bylo pro avantgardní vzhled obtížné vystavovat. Plakát se pro ně stal nejen nutným způsobem obživy, ale i prostorem, kde mohli využít postupy ověřené v jejich volné tvorbě.
V Československu se tvorbou plakátů zabývali výtvarníci jako Jiří Balcar, Richard Fremund, Milan Grygar, Jan Kubíček, Zdeněk Palcr nebo Josef Vyleťal. A pokud bychom v československém umění šedesátých let hledali ohlasy pop artu nebo nového realismu, najdeme je právě na plakátech.
V Polsku se plakáty více zabývali specialisté na grafický design. Oproti těm našim měli i více kontaktu se světovým děním, mohli více cestovat. Roman Cieślewicz se v roce 1971 přestěhoval do Francie, kde udělal kariéru ve světě módních časopisů. Ve Francii působil i Jan Lenica, Wiktor Górka žil dlouhá léta v Mexiku a Franciszek Starowieyski měl v osmdesátých letech samostatnou výstavu v newyorském Muzeu moderního umění.
Výstava a kniha Konfrontace ukazuje plakátové dvojice tam, kde je bylo možné najít. Tedy u filmů, které se v letech 1955 až 1988 dostaly do distribuce v obou státech a kde se od nich dochovala dostupná kopie. Nejde tedy o žádné The Best of československého nebo polského plakátu, ale v zásadě o náhodný řez, jenž ukazuje obecnou kvalitu plakátové tvorby. Ostatně ani filmy, k nimž podobné plakáty vznikaly, někdy nepředstavují žádné perly světové kinematografie. V některých případech lze tušit, že cennějším než filmové dílo je plakát k němu. Ostatně výtvarníci se často tématu filmu drželi jen velice volně.
Autor textu publikace a kurátor výstavy Pavel Rajčan se pracovně pokusil načrtnout rozdíl mezi československým a polským plakátem. Uvádí, že ty naše více využívají koláže, fotokoláže a různé hrátky s písmeny, kdežto polské jsou více malířské, postavené na ručně vytvořeném výtvarném díle. Statisticky to zjevně platí, najdeme však spoustu výjimek potvrzujících pravidlo. Franciszek Starowieyski na plakát k českému filmu Tak blízko u nebe použil technicistní kresbu kovové palandy. Podobný motiv připomíná dílo Milana Grygara, který podobné prvky, ovšem zrecyklované z fotografií nebo kreseb, také s oblibou užíval. Československé plakáty tíhnou k temné surreálnosti, polské k barevné psychedelii. Naši výtvarníci si oblíbili koláž, polští někdy pracují s jen s použitím výtvarných kvalit písma, ať již v podobě strojopisu nebo nervně podaného rukopisu.
Lze porovnávat i úspěšnost jednotlivých variant. Zatímco plakát Karla Knechtla k Zemanově Vynálezu zkázy z roku 1958 nepříliš nápaditě využívá obálku vilímkovských verneovek, Polák Jan Lenica v duchu poetiky filmu vytvořil kolážovou bytost z technické a módní kresby přelomu století. Zcela rovnocenné jsou plakáty ke Kádárově a Klosově Obchodu na korze. Zdeněk Palcr využil secesní retro písmo a vytvořil koláž elementů lidského těla a galanterního zboží. Dominantním prvkem působivého plakátu Wiktora Górky jsou namalované ruce, uchvacující hrst knoflíků. A podobným způsobem bychom mohli pokračovat donekonečna.
Svět se za poslední půlstoletí změnil k nepoznání a podobná výstava ze současných plakátů by už nebyla možná. Filmů se dnes na národní úrovni točí málo a podoba zahraničních filmových plakátů se řídí striktními pravidly. Převládají na nich tváře slavných herců, doplněné o potřebné atributy: pistole u akčních filmů či závoje u romantických komedií.
***
Nejde o The Best of československého nebo polského plakátu, ale o v zásadě náhodný řez, jenž ukazuje obecnou kvalitu plakátové tvorby.
Československé plakáty tíhnou k temné surreálnosti, polské k barevné psychedelii. Naši výtvarníci si oblíbili koláž, polští pracují s písmem.
