Ti žádali o vízum do Ameriky, ale nevyšlo to. Chtěli alespoň poslat čtrnáctiletou Dagmar do Anglie k příbuzným. Strýce Jana Korbela znala dobře, s Josefem nebyla tolik v kontaktu. „Těšení skončilo celkem rychle, že plakala maminka, mě nepřekvapilo, na to jsem byla tak nějak zvyklá, ale tatínka ani dědu jsem v životě plakat neviděla. Říkala jsem si v duchu: proč? Vždyť jedu jen na chvíli,“ vzpomíná Dagmar.
Cesta do Anglie málem záhy skončila. Wintonův vlak zastavil v poslední protektorátní stanici, v Terezíně... Byla noc, vagony někdo zavřel, vojáci stáli s bajonety na peróně. Někdo zapomněl doklady v Praze a bylo třeba je přivézt. „Jeli jsme skoro čtyřicet hodin, polehávali jsme na dřevěných lavicích. Vždy jsme si dvě lehly, stočeny s hlavou na batůžku, a dvě se staraly o malou dívku, která tam s námi byla“ vysvětluje Dagmar.
Po příjezdu do Londýna ji strýc Josef odvezl do Walton-on-Thames, kde byl s manželkou a dvouletou Madlenkou. „Chodila jsem potom na internátní školu, kterou absolvovala i paní Churchillová. Nové tam bylo všechno i to, jak se organizoval čas. Každý den po obědě jsme musely hlásit, co budeme dělat odpoledne. Hrály jsme tenis, chodily plavat, na procházky. A večer jsme pletly. Naše škola měla totiž pod patronátem jednu britskou loď, pletly jsme svetry pro námořníky. Ve čtrnácti už jsem byla zařazená do předvojenské přípravky. Spíš to byla legrace, trochu jako tělocvik. Občas mě poprosil strýček Josef, abych mu pomohla v rozhlase, vedl Hlas svobodné republiky. Četla jsem texty o tom, jak děti v Anglii vzpomínají na své rodiče.“
V roce 1941 Dagmar maturovala a strýčkové ji poslali do české školy v Anglii. Tam se koncem války dozvěděla, že její matka zemřela v Terezíně a že otec je prý naživu. Vrátila se zpátky do Čech. Až o rok později zjistila, že otec už nežije. „Když přijížděly transporty, chodila jsem na Starou Ruzyni, jela jsem tramvají na konečnou a pak hodinu pěšky. Mnozí z mých spolužáků z české školy v Anglii už neměli žádné příbuzné a nebyli plnoletí. Červený kříž je proto přidělil do cizích rodin, aby se o ně postaraly,“ vzpomíná Dagmar.
