Bohatneme, stát bobtná, ale musíme pořád víc platit
Připojišťujte se na zdravotní péči ve stáří, radí ministr zdravotnictví. Nebude to sice povinné, ale radím vám dobře. Proč tyhle zvěsti jako by poslední dobou neměly konce? Neuvěřitelně jsme zbohatli. Můžeme si dovolit zboží a požitky, o jakých se ne našim rodičům, ale donedávna ani nám ani nesnilo. Jenže při tom zbohatnutí pořád zakopáváme o to, že musíme za čím dál tím víc věcí, které jsme byli zvyklí považovat za veřejnou službu, platit. A ne všechno z toho je návyk ze socialismu, netýká se to zdaleka jenom nás a ne všechno z toho souvisí se současnou krizí a šetřením.
Bez školného to už nepůjde. Ale ani školky nemusí být zadarmo (přitom mohou být povinné). Ani bez rostoucí spoluúčasti ve zdravotnictví to nepůjde. Na státní důchod už se nespoléhejte. Brzy už možná zadarmo autem nejen nezaparkujete, nejen nevjedete do města, ale ani na jakoukoli silnici. Auto je možná volitelný luxus, ale co přístup k soudům? I ten se zdraží. Těžko si představit nějaký krok nebo úkon, který by se aspoň nechystal někdo zpoplatnit. Takže – není to úžasné, když nám vláda třeba někdy sníží daň z příjmu o jedno procento? Moderní státy v historicky krátkém čase jednoho století nabobtnaly z předválečných 10 až 15 % HDP na dnešních 40 až 50 % HDP. A přitom jsou zduřelé tam, kde mají být štíhlé, a slabé tam, kde mají být silné. Současnými úsporami nehodlají zeštíhlet, ale toliko utéct zadlužení. Hledí se zbavit nejen zpovykaných nároků welfare state, ale často i základních funkcí – nejsou schopny adekvátně financovat policii, armádu či školy. Tuhle plíživou revoluci nikdo neoznámil výstřelem z děla, ale pokud občas narážíme na paradox „tak bohatí, a tak nespokojení“, nesmíme ji přehlížet.
