Ten krb bil do očí. Cihlová stavba byla tichou předpovědí opravdové, evropské, až globální katastrofy. Oheň v těchto kamnech totiž vzplane až ve chvíli, kdy Bělorusko, možná i část Evropy, začne zamrzat. Jsou připravena na ten dramatický moment, kdy naštvaná Moskva utáhne kohouty na potrubí, kterým tečou energetické suroviny přes Bělorusko na západ. Protože Rusové s oblibou trestají své neposlušné menší bratry v lednu, bude pár milionům lidí hodně zima. Někteří to nepřežijí. Majitel a duchovní otec panelákového krbu ano. Pokud stihne dostavět ještě nezbytný komín. Krb trůnící na parketách v obýváku řadového paneláku ze sedmdesátých let v malé obci na východ od Minsku ho totiž neměl.
Alexandr Doskalo, mladý vzdělaný muž, byl hrdý, že si krb sám navrhl, postavil a sám v něm poprvé zatopí. „Ta chvíle jednou přijde,“ říká vážně. „Rusové nás vypnou, i když se teď zdá, že se s Lukašenkem usmířili. Až za rok dokončí obchvaty kolem nás a Ukrajiny, je konec,“ konstatuje klidně při pohledu na svou stavbu. Komín prý povede kuchyní, nad sporákem oknem na lodžii a pak vzhůru, směrem k nebi.
Zametené ulice a přezrálé banány Na odpočívadle ve třetím patře bylo prolomené zábradlí, jak se o něj opilý obyvatel Sašova domu opřel obtěžkán mnoha promile. Na první pohled byl panelák stojící ve shluku dalších, nedaleko návsi obce Svisloč, čtyřicet minut jízdy od běloruské metropole Minsku na jihovýchod, neutěšeného vzhledu. Desítky antén vytvářely z budovy obří ježuru. Cesta z trhu k sídlišti, na kterém žije většina ze tří tisíc obyvatel této, jak se oficiálně říká, „vesnice městského typu“, byla dokonale prometená. Stejně jako všechny silnice. V Evropě byla kalamita a i v Bělorusku skoro týden sněžilo.
Byl to spíš obchodní domek než tržiště. Slušně zásobený z osmdesáti procent domácím zbožím. Čínského málo, ruského víc. Boty vypadaly skvěle. „Nejsou čínské?“ Statná prodavačka se na mě udiveně podívala: „Vyrábí se to tady kousek...,“ řekla Lukašenkova volička. Vedle v zelenině měli běloruský česnek, brambory i jablka. Prodavačka, zaměstnankyně místního podnikatele, na rozdíl od ostatních Lukašenka volit nebude.
„Něco čerstvějšího by to chtělo, jenže nic není na skladě,“ usmála se. Zakousla se do banánu. Podobně jako běloruský prezident už měl dost. Byl hodně nahnědlý. Mladé ženě ale chutnal.
Jestliže bylo legitimní podezírat běloruského lídra, že na dobu voleb v prosinci loňského roku přeměnil Minsk v Potěmkinovo město, Svisloč nechal ve své původní podobě. Obec tvoří mírně depresivní směsici malebných, ale nepříliš obyvatelných dřevěných domečků s plynovodním potrubím podepřeným stromky a hráběmi (původní Svisloč), sídliště, které jako by usilovalo o čestné místo v muzeu sovětských architektonických zločinů, a nová výstavba. Vkusné, zateplené (!) domky s plastovými okny na velkých pozemcích.
Právník Saša, kdysi opoziční aktivista a horlivý člen Běloruské lidové fronty (Bielaruski narodny front - BNF), chce být nezávislý na Rusech i na Lukašenkovi. Doby, kdy proti němu bojoval, a nechal si jezdit obušek po zádech, jsou pryč. Je spokojen se svým platem 400 dolarů (manželka vyrábí ručně vlněné papuče a má stejný příjem). Za byt platí se všemi energiemi a službami asi 80 dolarů. Vychovávají dvě děti, školka v obci je do šesti, trh do 21.00 a dva kilometry daleko poliklinika se všemi specialisty. K volbám nechodí. „Lukašenka volit nechceme a ti ostatní nejsou alternativou. Hádají se mezi sebou a nedokázali by prosadit to, co prosadil Lukašenko, který teď podporuje soukromý sektor, privatizuje, dotuje sociální služby a sport.“ Největší nepřítel intelektuálů je dostatek Většina Lukašenkových voličů se domnívá, že Bělorusko je ostrovem klidu, stability a prosperity. Do roku 2009 ekonomika skutečně rostla o 10 procent ročně. Předloni nastal zlom - HDP se zvýšilo jen o 0,2 procenta. Lukašenko si začal půjčovat, aby běžný občan nic nepostřehl. Monarcha se o všechno postará, lidem se žije stále lépe, a kdo nechce být prezidentem, požívá i relativně velkých svobod - cestuje, podniká, dostává kredity, jezdí v západních vozech, platí kartami, má na střeše satelit a plné břicho k tomu. Na evropském trhu by běloruské potraviny musely zaujímat výsadní postavení. Z větrníků prýští krém s poctivou smetanou, salámy jsou plné skutečného masa. Řada lidí si myslí, že to je zásluha Lukašenka. Nějaké ty jeho diktátorské manýry se pak dají vydržet.
Saša, bývalý bojovník za svobodu, dnes realista a majitel strategického krbu, přepíná kanály, až najde Euronews s ruským překladem. Jako většina mladých lidí sleduje buď zahraniční, nebo ruské kanály. Sdělovací prostředky ovládané Lukašenkovou klikou připomínají Československou televizi 70. let. Když informovaly o protestní demonstraci, která se uskutečnila po volbách 19. prosince 2010, i Saša přepnul na BBC a brouzdal po internetu. Z běloruských zpráv by totiž zjistil jen to, že banda kriminálníků řízených ze západu a podporovaná převlečenými agenty západních tajných služeb vyprovokovala srážky s policií a zaútočila na vládní budovy v centru Minska.
Zatímco Saša brouzdal po internetu, v bytech minských intelektuálů to po volbách vřelo. „Je nás nejméně polovina národa,“ tvrdil mi o své pravdě přesvědčený vynikající běloruský režisér Jurij Chaščevatskij. Jeho filmy ostře kritizující Lukašenka pokládá Alexandr ze Svisloče za to nejlepší, co se v běloruské kultuře za poslední léta objevilo: „Je dobře, že není ve vězení a může tvořit, i když ho naše televize ignoruje,“ usmívá se Saša. „Ale tihle naši intelektuálové jsou odtrženi od života běžných Bělorusů. Mají pravdu, ale spousta lidí jim nerozumí.“ Největším nepřítelem běloruských bojovníků proti Lukašenkovi jsou plné obchody i relativní svobody. Monarcha vám vše dovolí. Nesmíte ale chtít být místo něj monarchou. Proto Lukašenko zavřel všechny své protikandidáty za mříže a poslušným občanům rozdává parcely, podporuje drobné podnikání úlevami na daních. Naštěstí pro něj, nejen v Bělorusku představuje intelektuální elita rebelů výraznou menšinu. Dokud z Ruska poteče levný plyn a ropa, má opozice smůlu. Naději pro svobodomyslné občany skýtá energetické potrubí, které Moskva vede mimo běloruské území do Německa a které zprovozní už příští rok. Ne všichni Bělorusové si totiž stihnou po vzoru Saši Doskala postavit krb. O osudu Běloruska se pak rozhodne v Moskvě.
***
Monarcha se o vše postará, lidem se žije stále líp, a kdo nechce být prezidentem, požívá i relativně velkých svobod
O autorovi| PETRA PROCHÁZKOVÁ spolupracovnice LN
