A prospívá jim to.
Většina čerstvých českých rodičů by nepochybně s překvapením a pochybnostmi přijala fakt, že jejich dítě během svého vývoje neleze po všech čtyřech. Asi proto, že nevědí, jak to chodí na Papui-Nové Guineji.
O této oblasti světa ovšem ví své antropolog David Tracer z univerzity v Coloradu. Ten si během studia etnika Au v nížinných oblastech tohoto tropického ostrova všiml, že kojenci tráví první rok svého života téměř bez kontaktu se zemí.
Jeho statistika ukázala, že jsou děti 86 procent času zavěšeny ve svislé poloze na rodičích (nebo starších sourozencích). Při vzácných příležitostech, kdy je jejich opatrovníci pokládají na zem, je bez výjimky kladou do polohy v sedě. Nikdy na břicho nebo na všechny čtyři končetiny. Proto se děti kmene Au během vývoje vůbec lézt nenaučí.
Neznamená to, že by se nepohybovaly, obvykle „cestují“ šoupavým pohybem po zadní části těla s nohama před sebou. A podle Tracera příslušníci kmene Au právě tento typ pohybu považují za univerzální. Papua-Nová Guinea není jedinou oblastí světa, kde rodiče dětskému lezení po čtyřech příliš nefandí. David Tracer uvádí, že stejný přístup se projevuje i u rodičů v dalších tradičních společnostech, například v Paraguayi, Mali a Indonésii.
Poněkud překvapeně to potvrzuje i český etnolog a cestoval Mnislav Zelený. „Sice jsem se touto otázkou nikdy přímo nezabýval, ale nevybavuji si, že bych za 40 let svojí práce viděl mnoho domorodých dětí pohybujících se po čtyřech,“ řekl LN. I u jihoamerických kmenů, se kterými má zkušenosti, podle něj děti tráví většinu svého prvního roku života v náruči opatrovníků nebo vsedě.
Přetržená rodinná tradice?
Podle Tracera je velmi dobře možné, že postup přírodních společností je pro člověka „tradičnější“, protože odpovídá genetickému dědictví po dávných předcích člověka. Naši nejbližší příbuzní mezi primáty (šimpanzi či gorily) totiž své potomky také na zem příliš často nekladou. Mláďata tráví většinu času u své matky.
Pediatr Petr Havlíček se domnívá, že nelze chování ostatních primátů posuzovat paušálně. Mezi mláďaty jednotlivých druhů se objevují výrazné rozdíly. „Některé druhy dávají přednost lezení s předními končetinami napřed, tedy pohybu po čtyřech, jiné se pohybují naopak zadními končetinami napřed, “ říká Havlíček.
„Zatímco mladí šimpanzi se spíše pohybují tak jako většina českých dětí, například mláďata goril z pražské zoologické zahrady dávají přednost „válení sudů“ či posunování po zadní části těla před pohybem po čtyřech,“ říká ošetřovatel Marek Ždánský.
Nelezoucí dítě, čisté dítě Výhody omezené doby strávené na čtyřech podle Tracera dobře ilustruje studie, kterou jiný tým provedl mezi bangladéšskými dětmi. Lékaři tedy zjistili, že omezení lezení výrazně snižuje pravděpodobnost výskytu průjmových onemocnění. Nošení dětí a přeskočení fáze lezení tak patrně omezuje kontakt s patogeny na zemi. V dřívějších dobách mohlo nošení děti také chránit před útoky dravců.
To, co většina z nás považuje za „normální“ průběh dětského vývoje, je podle Tracera patrně plodem vývoje posledních století, kdy se většina obyvatel vyspělých zemí přestěhovala do domů s hygieničtějšími podlahovými podklady.
„Tento příklad dobře ukazuje, že průběh dětského vývoje je dán geneticky, ale také tradicemi a prostředím,“ říká Petr Havlíček.
***
Létající mimina Novorozenci nejen papuánských kmenů tráví značnou část svého života nad zemí, v náručí rodičů. A když se dostanou na zem, téměř nikdy se nespouští na všechny čtyři. Může jít o adaptaci na zvýšené riziko nejrůznějších nákaz při lezení po zemi.
