Ministr kultury tento týden oznámil, že oslovil pět galeristů a kunsthistoriků, aby se ucházeli o místo ředitele Národní galerie po Milanu Knížákovi. Debatu moderoval redaktor Orientace Tomáš Němeček.
* LN Vy jste byl mezi pěti oslovenými a jako jediný jste odmítl. Proč nemáte zájem?
Pavel Liška: To není přesné: zájem bych měl, ale osobní a věkové důvody tomu nedávají žádnou šanci. Myslím, že ve svém věku bych na to neměl dostatečnou sílu -a ani čas. Celý život jsem dával přednost práci, byl jsem vzdálený od rodiny, a těch posledních pár let, které mi zbývají, bych rád prožil se svou ženou, která třicet let trpělivě snášela moje různá angažmá.
* LN Ostatní oslovení jsou ředitel pražské Galerie Rudolfinum Petr Nedoma, šéf Moravské galerie v Brně Marek Pokorný, dosavadní ředitel sbírek starého umění Národní galerie Vít Vlnas a jeho předchůdce Jiří Fajt, který dnes pracuje v Německu. Koho byste si vybrali vy?
Jiří Machalický: Samozřejmě by se dali oslovit i další, ale z těchto čtyř je pro mě osobně nejlepší Jiří Fajt. Jeho výhoda je v mých očích v tom, že působí v zahraničí a zároveň má osobní zkušenost s Národní galerií. Jak jsem s ním před časem mluvil, má i jasnou představu, jak by si počínal. Richard Drury: Měl by to být člověk, který ví, jakou odpovědnost znamená vedení instituci s tak bohatými a důležitými sbírkami. Například Petr Nedoma je nesmírně inteligentní, vzdělaný člověk, svou duchovností je mi blízký. Ale nechal se slyšet, jak je rád, že nemá na starosti sbírky a může se plně věnovat své „kunsthalle“ (galerie bez sbírkových fondů, zaměřená zpravidla na moderní umění). Je ovšem pravda, že mi to říkal dávno, někdy v 90. letech, a že mohl od té doby svůj pohled přehodnotit. Jinak: ředitel si má být vědom, že instituce není jeho, že neplatí „Národní galerie jsem já“.
* LN To je tak obecné, že s tím bude souhlasit každý. I Milan Knížák, na nějž zřejmě narážíte.
Richard Drury: Úplně samozřejmé to není. Musí téměř odmyslet sebe sama v zájmu vyšších hodnot, které Národní galerie představuje.
* LN Vy jste vzděláním právník a do galerijního byznysu jste přišel nedávno. Co na postup ministra říkáte? Jan Třeštík: Má můj respekt, že se do toho před volbami pustil, není to úplně populární věc.
Pokud jde o kandidáty, všichni jsou nepochybně kvalifikovaní. Když jsme loni pro středočeskou galerii nakupovali v Londýně středověkou iluminaci z Kutné Hory, při osobním setkání mi imponoval Jiří Fajt coby člověk s mezinárodním rozhledem. Co kdyby to byl cizinec?
* LN Proč se při vybírání podvědomě hledá Čech? Na představu, že šéfdirigentem České filharmonie může být cizinec, si po Gerdu Albrechtovi všichni zvykli.
Jiří Machalický: Je fakt, že by to mohlo přinést nové pohledy a metody, jaké by nás Čechy možná nenapadly. V Rakousku nebo v Německu běžně působí zahraniční odborníci na vedoucích funkcích, i když se to u nás ještě nevžilo. Ale zároveň není k zahození, když uchazeč Národní galerii aspoň trochu poznal. Možná se k nám z ciziny už ani nikdo nežene. Richard Drury: Člověk zvnějšku by mohl mít výhodu, že je nedotčený zdejším děním, nestojí jednou nohou v nějaké místní bažině, je eticky nenapadnutelný. Před touto debatou jsem si znovu pročítal etický kodex ICOM, Mezinárodní rady muzeí, a možná by mohl být inspirativní i pro ministra, jeho poradní sbor a uchazeče. Třeba pravidla pro střet zájmů: Koncepce sbírkotvorné činnosti nebo interní předpisy muzea musí obsahovat ustanovení zajišťující, aby se žádná osoba podílející se na řízení muzea nebo jeho koncepci, například člen správní rady nebo zaměstnanec, nedostala do konfliktu s muzeem při získávání předmětů a nezneužívala důležitých informací získaných z titulu své funkce. V případě střetu zájmů mezi potřebami jednotlivce a muzea musejí zájmy muzea dostat přednost. Muzeum musí pečlivě zvažovat každou nabídku, ať už formou prodeje nebo daru s odpisem z daní, ze strany zástupců řídicích orgánů, zaměstnanců muzea, rodinných příslušníků nebo blízkých spolupracovníků těchto osob.
* LN Narážíte na nákup prací Milana Knížáka do sbírek Národní galerie?
Richard Drury: Lze to dávat do souvislosti, ale myslel jsem to obecně. Pravidla pro střet zájmů nejsou běžně přijímaná samozřejmost. Jan Třeštík: Ještě bych navázal na vaši úvodní otázku. Upřímně řečeno, představa cizince jako ředitele Národní galerie se mi zdá problematická. Přece jen by měl mít zažitou zkušenost i se zdejší kulturou, znát identitu země. Zkušenost toho, že tu někdo žil a vyrůstal, není přenositelná. Richard Drury: Dvacet let po otevření se světu jsme pořád - a když říkám my, říkám to jako Angličan žijící mezi Čechy - v situaci, kdy cizinec, který chce přistoupit k české kultuře, musí být vybavený jakousi pomyslnou knížkou vědomostí: co říkat, jak na to jít... Český labyrint je fascinující, ale pro cizince trochu neprodyšný prostor. Takže s panem Třeštíkem možná i souhlasím. To znamená všechny vedoucí vyházet
* LN Jaké konkrétní jméno byste na seznam možných ředitelů přidali?
Pavel Liška: Taky už jsem o tom uvažoval. Spíš bych se přikláněl k tomu, že by tam měl být někdo ze zahraničí, ale nenapadá mě teď nikdo konkrétní. Jiří Machalický: Kdyby tady neseděl Richard Drury, tak bych řekl jeho. Jako Brit má rozhled i jiným směrem než Středoevropané a zároveň dlouho žije v českém prostředí. Richard Drury: Pokud jsme v říši fiktivních možností, pak bych nechal naklonovat svou bývalou kolegyni z Českého muzea výtvarných umění Alenu Potůčkovou, nynější ředitelku Galerie moderního umění v Roudnici. Byla a je pro mě nejen vzorem slušnosti a profesionality, ale navíc žije pro vyšší princip kulturní instituce. Jan Třeštík: Jméno nemám. Jen bych poznamenal, že možná není špatné mít oddělené funkce ředitele a šéfkurátora. Tedy někoho, kdo galerii řídí jako manažer, a někoho, kdo dává jejímu programu koncepci a vizi. Docela dobře to tak podle mě funguje v Galerii hlavního města Prahy.
* LN Co bude na funkci nejnáročnější? Milan Knížák by patrně řekl, že předává stabilizovanou instituci.
Pavel Liška: Co si myslí pan Knížák, je naprosto nerozhodující. Národní galerie dnes funguje jako realitní kancelář, nikoli galerie. Nový ředitel musí obsadit všech šest sbírek novými osobami, vytvořit mezi nimi nový systém komunikace, dohodnout, který dům bude které sbírce přiřazen, vytvořit jiný způsob managementu - jak to správně řekl pan Třeštík. Další věc je spolupráce se zahraničím a s jinými institucemi ve městě. Každá z pěti sbírek Národní galerie - staré umění, 19. století, moderní umění, grafiky a kresby, orientální umění - musí mít svou představu aktuálních výstav, ale musejí do sebe zapadat, musejí být koordinovány. To můžete dělat jen s dobrými lidmi. To znamená prakticky všechny vedoucí vyházet a přivést tam nové odborníky s vlastnostmi, o nichž mluvil kolega Drury.
* LN To zní jako úplné zemětřesení.
Pavel Liška: Přesně tak. Jiří Machalický: S tím bych v podstatě souhlasil. Nemusejí se snad vyházet všichni, ale dosavadní vedoucí jsou po dlouhou dobu spjati se současným vedením. Každý nový ředitel by asi přišel se svou vlastní představou, koho tam chce mít.
* LN Takže nepřímo říkáte, že výběr jednoho z kandidátů, dosavadního ředitele sbírek starého umění Víta Vlnase, by byl omyl - podle vás musí jako Knížákův člověk odejít.
Jiří Machalický: Zrovna na něj jsem nemyslel... Pan rektor Liška má pravdu, že celá koncepce Národní galerie by se musela obnovit či vytvořit znovu. Původní prvorepubliková koncepce byla velmi dobrá, kupodivu se rozvíjela i během komunismu a za ředitele Kotalíka na konci 80. let byla velmi dobrá: připravovalo se otevření Veletržního paláce, instituce měla sbírky na nejlepších místech v Praze. Je velká škoda, že za generálního ředitele Knížáka se původní koncepce už úplně rozpadla, například přestěhoval sbírku gotiky - těsně před povodněmi - do Anežského kláštera, ačkoli všichni odborníci varovali, že je to nebezpečná záplavová zóna a může dojít k velkým škodám. Národní galerie dnes postupuje extenzivně, vystavuje víc a víc děl. Ale třeba do nové expozice ve Veletržním paláci se tím dostali i autoři regionálního významu, kteří tam podle mě nepatří. Když cizinec vidí vedle špičkových ukázek i průměrné umění, odnese si dojem určité provincie. Pavel Liška: A s tím právě nesouhlasím, že by se mělo navazovat na tradici první republiky. V 60. letech se zásadně změnila situace muzeí, změnil se vztah k publiku, změnila se úloha muzea, které má dnes propojovat současnost s tradicí. Koncepce táhnoucí se z první republiky přes minulý režim podle mě v Knížákovi pokračuje, dokonce za jeho vedení nabyla až perverzní podoby.
* LN Zatím jste nepojmenovali, co přesně myslíte „koncepcí“.
Pavel Liška: Centrální řízení, v němž generální ředitel je všeurčující génius, bezkonkurenční a politicky podporovaný.
* LN Dobře, to zajímá znalce vnitřního galerijního provozu. Ale jakou změnu bych měl vidět jako návštěvník?
Pavel Liška: Pro mě je příkladem muzea, které funguje, láká novými způsoby, MAK - Museum fuer Angewandte Kunst ve Vídni: otevírá depozitáře, nechá staré barokní sbírky naaranžovat současnými umělci, intervenuje do veřejného prostoru, do politiky, lidi se tam jen hrnou... Takto by měla žít i Národní galerie. Když se otevřely hranice, Praha byla předurčená k tomu, aby se stala otáčivým jevištěm mezi Východem a Západem, jak to dnes dělá Berlín. Tuhle roli nám Berlín ukradl, což je hlavně vinou nefungující a znacionalizované Národní galerie. Richard Drury: Poslouchám to se zájmem. Ještě v 90. letech o tom nebyla řeč; přišel jsem třeba s tím, že bychom měli víc pracovat s veřejností, a odpověď zněla: Vždyť na Kupku přišlo lidí dost... Jen upozorňuji, že třeba muzea v Británii prošla spíš prudkou promyšlenou evolucí než revolucí. Bourá se snadno, to jde přes noc, hůř se to buduje. Jan Třeštík: To je myslím správná otázka - jakou změnu by měl vidět návštěvník. Podle mě by měl zažít změnu atmosféry. Neříká se mi to lehko, ale ta je dnes v Národní galerii mrtvá. Když přijede do Vídně, do Berlína i do menších měst, cítíte od začátku dialog, začíná to už příjemnými lidmi, kteří vás vítají u vchodu, v expozici posloucháte příjemnou hudbu, můžete si lehnout do parku, což jsou všechno drobnosti, samy o sobě nepodstatné. Jestli bude na výstavě Filla nebo současný umělec, to je věc programu. Ale Národní galerie ve vás dnes nebudí nutkání sledovat pravidelně program, nevracíte se tam, tamní prostředí vás nenaočkuje zájmem o umění. Knížák se nikdy ředitelem stát neměl
* LN Jak myslíte, že to celé dopadne?
Je to koneckonců rozhodnutí ministra kultury v úřednické vládě, po volbách se klidně může zrušit a Milan Knížák zůstane dál ve funkci. Pavel Liška: V Česku nikdy není nic nezvratné. Takže mám starost, že proces hledání nového ředitele, který měl přijít už dávno, může skončit. Jiří Machalický: Ta situace je přezrálá, podle mě už dávno bylo načase. Respektive: Milan Knížák se vůbec nikdy ředitelem stát neměl.
* LN Nebude vám nakonec jednou scházet, až ho vystřídá profesionální galerijní manažer?
Richard Drury: Pan Knížák není... a teď to řeknu jako Angličan... není můj typ. Jan Třeštík: Škoda, že na papíře nemůžete zachytit Richardovu intonaci a výraz.
***
Člověk zvnějšku by mohl mít výhodu, že je nedotčený zdejším děním, nestojí jednou nohou v nějaké místní bažině, je eticky nenapadnutelný. Také bychom měli okopírovat mezinárodní pravidla o střetu zájmů Richard Drury
Neříká se mi to lehko, ale atmosféra je v Národní galerii mrtvá. Když přijedete do Vídně, do Berlína i do menších měst, cítíte od začátku dialog, začíná to už příjemnými lidmi. Ale NG vás nenaočkuje zájmem o umění. Jan Třeštík
