Snad nikdo neodolá síle kamery. Působí bezmocná, nabízí člověku iluzi kontroly nad tím, jak v jejích očích bude vypadat, zároveň před něj staví možnost zvěčnění - a to se lidem líbí. Takto svedeni pak na kameru povídají věci, jež by říkat neměli, a ukazují to, co mělo raději zůstat skryto.
Ve filmu režiséra Alexandra Genteleva Zločinci podle zákona se tímto způsobem demaskují tři bossové ruského organizovaného zločinu - Leonid „Mekintoš“ Bilunov, Alimzan „Tchajwanec“ Tochtachunov a Vitalij „Bondar“ Děmočka. „Hrdinové“ vyprávějí své verze ruské historie posledních dvaceti let, ta rekapitulace na filmu ale není nejdůležitější, jakkoliv díky ní laický divák typu autora těchto řádků získá elementární přehled o tom, jak šel v jejich sférách čas (dost velkým fofrem). Nejcennější je na filmu to, co je mezi slovy - vynechávky, eufemismy, pohledy, bezděčná odhalení, praskliny v „oficiálních verzích“, jež kápové před kamerou přičinlivě budují.
Každý z nich se hrdě hlásí k tradici „vorů v zakoně“, kriminálního společenství, jež vzniklo v sovětských „nápravných zařízeních“, kde vězni dodržovali určitý kodex a postup v hierarchii dokládala složitá tetování - každý měl svůj životní příběh zachycený přímo na těle. Přes všechny ty mužné řeči o dodržování zákona je ale zjevné, že dnes už je všem dost volný. Nemají to také lehké. Těžko dodržovat zákaz jakékoliv spolupráce se státními úřady, když jeden s tím státem tak trochu fúzoval... Mezi zpovídanými je Tchajwanec ten nejprůzračnější - ctihodný občan, který si užívá pohodlného života v luxusním sídle. Lépe než slova vyjadřují stav jeho ducha gangsterovy pantofle -černé, měkoučké a chlupaté se znakem dolaru a ruským nápisem „Život se podařil“. Organizovaný zločin podle něj byl jen taková historická fáze, dnes jsou všichni ctihodní obchodníci, kteří pracují pro blaho Ruska. V cizině se k němu ošklivě chovali, policisté v kuklách mu přes plot lezli, baterkami na něj svítili. Zato doma, tam si ho váží, však také rád pomůže, váhou své úctyhodnosti leckterý problém vyřeší a lidé to taky dovedou ocenit. Když ho Američané obvinili, že se pokusil uplatit krasobruslařskou soutěž na olympiádě v Salt Lake City, ruská veřejnost tomu vlasteneckému činu aplaudovala.
Mekintoš Bilunov se snaží jevit jako osoba rafinovanější. Draze oblečený muž v paláci ve francouzském Antibes, který si chodí zapinkat na Roland Garros a k číšníkům v drahých restauracích je zdvořilý a štědrý. Luxusní „exteriér“ trochu narušují stopy dávných zranění ve tváři. Ochotně hovoří o své minulosti sirotka, který poprvé zabil ve vězení (jeho popis toho, co provedl dozorci, jenž ho surově zmlátil, je dost děsivý). Říká, že lituje situací, v nichž se musel uchýlit ke „kardinálnímu řešení“, aby později hrdě oznámil, že on si vrahy nikdy nenajímal - pokud bylo potřeba, udělal to sám. A když mu jednou muž, který představoval hrozbu pro jeho rodinu, unikl, Mekintoš moc plakal.
Bondar Děmočka naplňuje obecnou představu zabijáka - štíhlý muž s neproniknutelným výrazem a ledovýma modrýma očima. O „práci“ mluví s odpuzující věcností, nevadí mu, když s kolegy před kamerou sdílejí historky z výrobního procesu nebo navštěvují hřbitov v Ussurijsku, původním Děmočkově působišti, kde většinu osazenstva tvořili gangsterovi spolupracovníci a ještě spíše oběti. Ty rozdílné postavy mají ale to nejvýraznější společné - schopnost dojímat se nad vlastním krušným osudem kombinovanou s psychopatickou necitlivostí ke komukoliv jinému (viz výklad o tom, že převzetí podniku uspíší zastřelení největšího akcionáře - ostatní pak prodají se slevou). V kontrastu k tomu stojí úporná snaha vydobýt si „právo na věčnost“ - zanechat po sobě stopu. Jako rozšafná hlava mluvící do kamery, jako ochránce ruských zájmů a kultury - Bilunov sbírá ikony a nechává nákladně opravit ruský chrám v Antibes. Jako umělec -gangster Děmočka natočil seriál, aby se lidé konečně dozvěděli pravdu o jeho životě (úryvky z toho svěžího dílka jménem Spets se dají najít na YouTube). Je to docela depresivní pohled. Zároveň ale - když takovou reziduální potřebu ospravedlnit se cítí i takovíto lidé, kteří jsou jaksi „za vodou“ - na tom konceptu odvěkého mravního zákona možná cosi bude.
Zločinci podle zákona
Izrael, Německo, 2009 Režie: Alexander Gentelev Festival Jeden svět, další projekce dnes od 14 hodin v malém sále kina Světozor, ve čtvrtek od 20 hodin v kině Ponrepo
