Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Po stopách Dušana Jurkoviče

Česko

Letní putování za architekturou první poloviny 20. století na Slovensku, v Haliči a na Podkarpatské Rusi

Strávil jsem teď týden na Slovensku se speciálním zájezdem po stopách prací významných architektů 20. století. Byla to zajímavá a dobrodružná cesta, která nás zavedla také do Haliče a Užhorodu. Někdy jsme byli nadšeni, v jak dobrém stavu domy jsou, jindy to byl smutný pohled. Kamenný i dřevěný Jurkovič K projektantům, za jejichž dílem jsme mířili, patřil geniální Slovák Dušan Jurkovič (1868–1947), který dokázal skvěle skloubit myšlenky anglického hnutí Arts and Crafts s prvky slovenské lidové architektury. Ač neabsolvoval žádné prestižní architektonické učiliště, získal si už na počátku 20. století úctu svých vrstevníků Jana Kotěry nebo Jože Plečnika. Kdysi zaměřoval dřevěné venkovské stavby, jejichž kopie byly zhotoveny pro Národopisnou výstavu v Praze, později začal sám navrhovat objekty v osobitém pojetí kombinujícím secesi a lidové motivy, zejména na jižní Moravě (lázně Luhačovice, vlastní dům v Brně, horské chaty na Radhošti, křížová cesta na Hostýn), ale i v Praze (vily Náhlovského a Poledne) a na Náchodsku (úpravy zámku v Novém Městě nad Metují, chata na Rezku, přestavba mlýna Peklo).

Ke krásným příkladům rané Jurkovičovy architektury na Slovensku patří Společenský dům ve Skalici z roku 1904 s výzdobou od Mikoláše Alše. Velkým činem je i Jurkovičovo nejvýznamnější dílo – mohyla generála Milana Rastislava Štefánika na hoře Bradlo, která byla slavnostně dokončena v roce 1928. Monumentální stupňovitá stavba z bílých travertinových kvádrů, která je dle kunsthistorika Tomáše Štrausse „akousi Glagolskou omšou hmotnej kultúry“, je ukončena sarkofágem a čtyřmi obelisky v rozích. Do romantické okolní krajiny vrůstá, jako by tu byla odjakživa. Pohřběte mě v horách Pro účastníky výpravy však byly největším zážitkem Jurkovičovy drobnější práce v Haliči na polském území. Šlo o tři desítky vojenských hřbitovů z první světové války, které tu vybudoval v letech 1916–1918 z podnětu velení rakousko-uherské armády. Jsou tu – demokraticky vedle sebe – pohřbeni příslušníci obou bojujících stran. Nyní jsou hřbitovy citlivě opravovány z peněz Evropské unie, včetně cedulek se jmény zabitých vojáků (rakouská preciznost: zachovala se podrobná dokumentace!).

Najít je není vůbec snadné, neboť je architekt jen výjimečně kombinoval s venkovskými pohřebišti. Většinou pro ně hledal opuštěné lokality, často na strmých svazích nebo temeni kopců v místech, kde probíhaly boje; má to svou monumentalitu. Výprava k jednomu hřbitovu byla malým dobrodružstvím, k němuž patřil přejezd záplavami poničených mostků i výstup lesem na strmou horu přes pastviny býků a krav a kolem úlů divokých včel. Náš výšlap byl korunován zážitkem na vrcholu, kde stojí pět velkých pyramidálních staveb s kříži, obkroužených hroby vojáků. Areál je postupně opravován – zjevně na poslední chvíli, neboť z původních dřevěných konstrukcí už toho moc nezbylo.

Pozoruhodné je však i Jurkovičovo pozdní dílo, které má blízko k avantgardě: Kochovo sanatorium v Bratislavě (spolupráce Jindřich Merganc a Otmar Klimeš, 1929) nebo stanice lanové dráhy na Lomnický štít (1936–1938).

Tady se mělo točit Osvícení...

Dalším velkým tématem cesty byly stavby obřích léčebných komplexů z 30. let, většinou díla významných pražských architektů. Smutný byl pohled na pomalu se rozpadající symbol evropského funkcionalismu: sanatorium Machnáč v Trenčianských Teplicích (1930–1932) architekta Jaromíra Krejcara, jehož reprodukce přinesly snad všechny významné evropské architektonické časopisy.

Ještě hůř vypadá bývalá dětská léčebna TBC v Novém Smokovci od Stanislava Suchardy ml., syna známého sochaře. To je dnes opuštěný vrak s vytlučenými okny.

Naopak zachované a funkční jsou léčebny v podtatranské Lučivné (František Faulhammer), Tatranské Lomnici (sanatorium Morava brněnského Bohuslava Fuchse a karlovarského Němce Karla Ernstbergera, známé z filmu Anděl na horách) nebo krásný pavilon ve Sliači se vzorně udržovaným parkem architekta Rudolfa Stockara.

Téměř přízračně na nás působila obrovská budova léčebny tuberkulózy ve Vyšných Hágách architektů Františka Alberta Libry a Jiřího Kana, postavená na základě největší architektonické soutěže v meziválečném Československu. Monstrum, vystupující pomalu z tatranské mlhy, by bylo snad ideálním místem pro Kubrickův hotel z filmu Shining (Osvícení), natočeného dle Kingova hororu. Stavba se zdála zcela opuštěná, ale je v provozu a začíná se s její rekonstrukcí. Je to bezkonkurenčně největší objekt tohoto typu postavený před válkou v Evropě. A to je celý funkcionalistický obr okachlíčkován béžovými obkládačkami firmy Rako. To musela být práce…

Příští sobotu se ještě k výpravě vrátím. Půjdeme proti proudu času – do Užhorodu.

***

Monstrum, vystupující pomalu z tatranské mlhy, by bylo snad ideálním místem pro Kubrickův přízračný hotel z filmu Osvícení, natočeného podle Kingova hororu

O autorovi| Zdeněk Lukeš historik a architekt

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!