Už čtyřicet let mluví o tom, „co nás čeká po smrti“. O věcech, které mnozí považují za báchorky. Když se s ním setkáte, hlasitě se směje, ale artikuluje pomalu, rozvážně, aby nepoučoval a všichni ho pochopili. Působí moudře, a své názory nikomu nevnucuje. Americký spisovatel a lékař RAYMOND MOODY (66) prostě vypadá jako pohádkový dědeček – a stejně se i chová.
Knihu Život po životě, první vědeckou práci týkající se jevů v hraniční oblasti mezi životem a smrtí, napsal v roce 1975. Prodalo se jí třináct milionů výtisků ve třiceti jazycích. Stala se v laickém i odborném světě senzací. Moody v ní – v podstatě formou orální historie – shrnul vzpomínky lidí, kteří přežili klinickou smrt, aby zjistil, že vjemy při umírání jsou u různých lidí velmi podobné. Dokonce lze specifikovat několik znaků, s nimiž se setkala převážná většina lidí na prahu smrti (pocit míru a klidu, tmavý tunel, výstup z těla, setkání s ostatními – ukazatelů je celkem patnáct).
Podle některých psychiatrů, psychologů a lékařů Moodyho knihy mnohým pacientům pomáhají: lépe se pak vyrovnají s nemocí, či naopak dokážou lépe přijmout smrt. Pro část odborné veřejnosti jsou však Moodyho výzkumy, ač on sám je doktorem medicíny a zároveň doktorem filozofie i školeným psychiatrem, nepřijatelné. Pro takové je prostě jen – šarlatán.
* Považujete se za filozofa?
- Za studenta filozofie. Být filozofem by znamenalo dostat se na stejnou příčku k Sokratovi, Platónovi a Aristotelovi – a to jsou mí hrdinové. Vytvořili bezchybné, ucelené myšlenkové systémy. Já nejsem moudrý člověk, jen milovník moudrosti.
* Jenže Sokrates po sobě nezanechal žádné spisy, vy už jste napsal jedenáct knih – jste tak pilný i proto, abyste se uživil? Na vaší internetové stránce jsem četla, že provádíte soukromé telefonické konzultace za tři sta dolarů na hodinu…
- Strefila jste se, bohužel mám nulovou schopnost myslet na peníze, starat se o ně, nějak smysluplně je hromadit. Proto taky žijeme ve státě Alabama, jsou tam levné domy.
* Jakou knihu teď píšete?
- Strašně rád bych napsal pojednání o humoru, věřím v léčivou sílu legrace. V roce 1978 jsem napsal knihu Laugh After Laugh, Smích po smíchu, ale moc se nechytila. Teď zase přesně nevím, odkud začít. Znáte múzu? Když přijde, mám pocit, že knihu nepíšu já, ale někdo skrze mě. Stává se mi to ale zřídka.
* Jaký druh humoru máte rád?
- Mí přátelé říkají, že jsem surrealista. Když jsem byl profesionálním bavičem v kabaretech – pár let jsem se tím živil, od roku 1966 do poloviny sedmdesátých let –, psal jsem si skeče sám, podle maloměstských postaviček. Strašně mě to bavilo, byl jsem pyšný, že se lidé smějí mým připitomělým historkám. Ale zároveň jsem pracoval jako psychiatr, vyšla mi kniha, obě povolání už nešla skloubit, bohužel. Nemohl bych se své vědecké práci věnovat systematicky – a navíc už by mému výzkumu o životě po životě nevěřil vůbec nikdo. Ale smích je pro mě zásadní.
* Ale nic nemůže být vzdálenější humoru než umírání.
- Komedie se pozná podle toho, že má šťastný konec. A tragédie naopak, někdo umře. Takže logicky vzato v mé knize Život po životě je komický prvek, protože co může být šťastnější, než když zjistíte, že jste vlastně neumřeli? Mluví o tom moje oblíbená komedie Beetle Juice z roku 1988, natočil ji režisér Tim Burton, který letos uvedl i film Alenka v říši divů. Je o mladém manželském páru, který zahyne při autonehodě, ale neví o tom, a tak jde domů – a na stole najde Průvodce pro nedávno zemřelé. Chodí pak na konzultace, jak se chovat po smrti. Dostanou k dispozici i sociální pracovnici, aby jim pomohla adaptovat se na nový život. Spáchala sebevraždu a říká: Když se zabijete sami, budete v příštím životě za trest taky sociální pracovnicí. No není to sranda?
* Čeho se bojíte, když se nebojíte smrti?
- Bojím se bolesti. A taky řídit auto.
* Proč se bojíte řídit auto?
- Jsem totální technický antitalent. Mí přátelé vždycky poznali, že jedu, protože se za mnou na silnici táhla šňůra aut, jsem prostě příliš opatrný. Jsem dobrý logik, a tak si dovedu jasně odvodit, co všechno se může v provozu stát. Je to pro mě jednoduše příliš velká zodpovědnost.
* Napsal jste také knihu Život po ztrátě, kde mluvíte o tom, že i předporodní traumata mohou ovlivnit člověka na celý život. Nebojíte se, že se něco podobného stalo vašim adoptovaným dětem?
- Ne. Byli jsme s nimi už u porodu. Je jim teď devět a dvanáct, jsou to vyrovnané a šťastné děti. Moje dcera Carolyn čte, jako by jí bylo sedmnáct. Vybere si knihy z mojí knihovny a už mi je nevrátí. Čte poezii a vesele se u toho směje. Čte Edwarda Leara a jeho Velkou knihu nesmyslů, to je publikace pro postgraduální studenty. Je původem indiánka, čte si o Pocahontas a každý den se mnou chodí deset kilometrů. Obléká se do peří, je to legrační osůbka.
* Příští rok vyjde v češtině vaše další kniha Doteky věčnosti, Zkoumání zážitků sdílené smrti. Bude také postavena na svědectvích konkrétních lidí jako Život po životě?
- Ano, je o tom, že nejen umírající, ale i jejich blízcí, kteří mohou sedět u jejich lůžka, nahlédnou do života po smrti. Sesbíral jsem zkušenosti stovek lidí, kteří, když jim umírala matka, otec či někdo hodně blízký, viděli vystupovat jejich duši z těla, viděli jasné světlo a někteří s nimi dokonce i panoramaticky prožívali jejich život. Byli to lidé různého věku, sociálního postavení, vzdělání i náboženství – bylo mezi nimi i mnoho ateistů – stejně jako v knize Život po životě.
* Proč knihu vydáváte až teď, třicet let po Životu po životě?
- Neměl jsem dostatek potřebných dat. Dřív se u umírajících nechávala rodina výjimečně, podobná svědectví jsem proto slyšel jen od lidí, kteří zažili blízké umírat doma. Vždyť v sedmdesátých ani osmdesátých letech vás v nemocnici u lůžka nenechali. Mělo se za to, že by vás to příliš emocionálně zasáhlo. Až teď je přítomnost u umírajícího běžnější, někteří lékaři ji dokonce doporučují.
* Když jste v roce 1994 zažil umírat svou matku, prožil jste s ní to, čemu říkáte „panoramatický běh vlastní pamětí“?
- Ne. Viděl jsem jen světlo a měl jsem pocit, že z ní vystupuje duše. Ale ptáte-li seměnepřímo, jakými mechanismy se pocity umírajícího přenášejí na blízkého člověka, pak musím odpovědět, že vůbec nevím.
* Možná proto bývají vaše knihy označovány za nevědecké, příliš populární.
- Vždy, když napíšu novou knihu, rozešlu ji patnácti dvaceti vědcům z daného oboru a říkám si: Jestli se mi do týdne nevysmějí, napsal jsem špatnou knihu.
* Když jsem váš Život po životě kdysi četla poprvé, měla jsem pocit, že vaše teorie dává smysl. Ale co když se najednou, třeba po pěti minutách, ten život po životě vytratí?
- Lidé, kteří přežili klinickou smrt, říkají, že se především vytratí čas. Takže o své „po pěti minutách“ nemusíte mít obavy. V tomto stavu vědomí či nevědomí neexistuje čas ani prostor. Myslím, že se tomu říká „odejít na věčnost“. Čas je pro mě vůbec trošku divný. Nevěřím Einsteinovi. Zažil jsem ve své klinické praxi mnohokrát, že logika prostě selhala. Aristotelova logika je postavena na binárním porozumění, snaží se vymýtit jakoukoli iracionalitu, všechno, co se nedá přesně změřit, automaticky odmítá. Ale nesmysl přece není jen něco, co nemá smysl. Existuje mnoho typů nesmyslu a každý má zvláštní efekt na vaši mysl. Vášnivě věřím v sílu absurdity. Miluju Franze Kafku a Christiana Morgensterna. A taky dětské knihy, co adorují nonsens.
* Nevadí vám ale, že lidé nedokázali svoje zážitky z života po životě ani přesně popsat? Většina z nich říkala, že jim na to prostě „chybí slova“.
- Mám naopak radost z toho, že jsou na světě nesdělitelné věci.
* Ale dělá to váš výzkum méně vědecký: Co to tedy je, když to lidi ani neumějí popsat?
- Uvědomte si, že největší otázky vědy jsou nesdělitelné. Myslím, že kdyby vědci nebyli tak opatrní a zabředlí ve svých specializacích, už toho o světě víme dávno víc. Věci jako černá díra jsou velmi zásadní – a přitom nesrozumitelné.
* Jak tedy lidé popisují tu vaši černou díru smrti, která vůbec není černá?
- Uvědomují si jakýsi průchod, kterým se dostanou do úžasného, uklidňujícího světla. Všichni říkají, že je na druhé straně čekají lidé z rodiny, přátelé či známí, kteří již umřeli. Poté vidí zpětně svůj život. Říkají, že je kolem nich v trojrozměrném obraze promítán celý život, a to v jednotlivých částech, ale zároveň najednou, v okamžiku. Jednotlivé události svého života vidí jako pozorovatelé, ne účastníci. Když vidí nějakou nepěknou událost svého života, tak zažívají smutek a bolest toho, komu ji způsobili. Když někoho naopak potěšili, vykonali dobrý skutek, cítí to, co ten, kterého odměnili. Cítí jeho smích, radost, úlevu. Zajímavý je ale význam těchto prožitků. Lidé se z klinické smrti vracejí jiní. Absolutně se nebojí smrti, a ač se dosud snažili o cokoli, třeba o moc, slávu nebo vědomosti, tak po návratu dostanou nový smysl života. A tím je milovat lidi. ?
***
R . MOODY V ČESKU
Život po životě se jako jedna z mála samizdatových publikací rozšířila i mezi lidi mimo disent a takzvanou šedou zónu. ? Moody pořádá přednášková turné; v roce 1991 se tak ocitl poprvé v Praze – na pozvání ministra zdravotnictví Martina Bojara. Nyní přijel podruhé. ? Čeští čtenáři mají k dispozici sedm Moodyho titulů. Novinka Doteky věčnosti vyjde v roce 2011.
O autorovi| Veronika Bednářová, reportérka Pátku veronika.bednarova@lidovky.cz
