Vše se točí kolem snů a snění. Dění se neskládá do žádného smysluplného celku, většina akcí probíhá odnikud nikam a neustále se vrací repliky typu „já se tu namáhám ve tvém snu“; ostatně i samotný titul je foneticky shodný s francouzským výrazem „le reve“, sen. Inscenace sice obsahuje i řadu téměř klasických cirkusových čísel, doplňuje je ale výraznou výtvarnou stylizací, včetně efektních kostýmů a spíše divadelního svícení. Významnou roli má také hudba, od najazzlého cirkusového šramlu až po školenými hlasy zazpívaná kvarteta.
Kruhová scéna velkého šapitó je v úvodu zaplněna několika železnými postelemi, na kterých polehává devět účinkujících, kteří postupně popisují řadu snových příběhů. V dalším průběhu večera však poskládají kovové konstrukce postelí na sebe, takže vznikne mohutný půloblouk, nepravděpodobně trčící do prostoru a neustále hrozící pádem. Nebezpečí pádu či zřícení je ostatně leitmotivem celého večera, ať už na sebe bere konkrétní podobu prudkého sjezdu po tyči, zastaveného až těsně nad podlahou, nebo akrobacii na trčícím konci „postelového oblouku“, který se nepřevrátí jen díky živým zátěžím v podobě kolegů vpletených do opačného konce. A ústředním číslem inscenace je zprvu nenápadné, ve finále však velmi efektní stoupání po úzkých, volně postavených dřevěných sloupcích, tvořících jakési vratké schodiště kamsi vzhůru. Právě v tomto výstupu osvědčil režírující Gulko schopnost účinně skloubit divadelní a cirkusové cítění. Většinu doby se totiž na jevišti odehrává několik akcí paralelně, hraje hudba, a do všeho se ještě navíc motá klaun; zde však dění i hudba postupně utichají a zůstává jen tiché soustředění na artistu, nejistě balancujícího v několikametrové výšce. Vychází to výborně i bez efektních fanfár či virblů.
S přibývajícím časem se stále více prosazují i rozostřené a nepříliš srozumitelné motivy, odkazující k umírání, válčení, a dokonce holokaustu. Klaun se k všeobecnému pobavení představí jako doktor Mengele, objeví se také paradoxní úvahy o naději, která způsobila smrt více lidem než co jiného. Zde se bohužel inscenace ocitá na poněkud nejisté půdě. Vynikne to tím spíše, že zůstává téměř výhradně u slov.
Gulkova inscenace je jako celek spíš „dobrá“ než strhující; má řadu silných míst, občas se ale vleče a některé výstupy působí jako poněkud mechanické předvádění cirkusové techniky. Svůj hlavní záměr však REV naplnit dokáže: přenáší publikum do absurdního a neurčitě hrozivého snového světa, v němž je vše dovoleno, a kde ještě ke všemu nevíte, jestli se to všechno zdá vám, nebo někomu úplně cizímu.
Letní Letnou otevřela efektní ohňová show Burnt Out Punks, která stavěla na živelné energii a přímočaře drsném humoru, následovala jemně ironická, posmutnělá komorní klauniáda Bricolage Erotique Atelieru Lefeuvre & André. Cahin Caha na závěr festivalu nabídli další polohu nového cirkusu: méně komediální, muzikálnější a introvertnější. Sympaticky zvolená kombinace.
O autorovi| VLADIMÍR MIKULKA, Autor je spolupracovníkem LN
