VĚDNOHUBKY
Dilema, které trápí milovníky umění už po desetiletí, je patrně vyřešeno. Vědci vyvinuli metodu schopnou spolehlivě rozlišit padělky od mistrovských děl. Jak uvádí článek v posledním vydání PNAS, použili badatelé statistickou metodu využívající specifické algoritmy k vyhodnocování a určování artefaktů.
Vědci uložili do databáze všechny charakteristické znaky autentického obrazu -například jeho rozměry, umělecký styl, spektrum barev a další parametry. Daniel Rockmore se svým týmem vyzkoušel nově vyvinutou statistickou metodu k rozlišení dvou souborů kreseb. Jeden tvořily originály od nizozemského malíře Pietra Bruegela staršího, v druhé sadě byly výtvory od velmi známého Bruegelova imitátora.
Metoda nejen úspěšně rozeznala originály od kopií, ale také se prokázalo, že je operativnější a přitom přesnější než obvykle používané postupy. Úspěšnost závisí na dostatečném počtu děl autora, jehož práce je potřeba určit. Ovšem metoda má potenciál uplatnit se nejen pro určování pravosti, ale poskytuje také detailní informace o drobných znacích typických pro konkrétní umělecký styl. Vědci připouštějí, že metoda není náhradou dosud používaných postupů, ale spíše jejich doplňkem, který dokáže upozornit na věci snadno přehlédnutelné při použití tradičních přístupů a technik.
Ryba s podivným českým názvem pyskoun rozpůlený je podle vědců hrdina. Rychle se totiž vrhá do přední linie, pokud je v sázce pořádné sousto. Tohle odvážné chování potvrzuje studie vědců ze zoologické společnosti v Londýně a dvou univerzit v Austrálii a ve Švýcarsku, kterou včera uveřejnil časopis Science.
Pyskoun (Labroides dimidiatus) žije na korálových útesech a jako potrava mu slouží mikroorganismy, které parazitují na velkých rybách. Největší zisk mu kyne, když sesbírá z kůže svého klienta sliz. To ovšem „zákazníka“ dost naštve, protože sliz tvoří pro většinu ryb ochrannou vrstvu na povrchu jejich těla.
Když samec pyskouna zjistí, že jeho družka stírá z velké ryby sliz, pustí se do samice s velkou agresivitou. Nechce totiž svého hostitele rozhněvat. Zdánlivě to vypadá, jako by hájil zájmy klienta, ale ve skutečnosti jde pyskounovi o to, aby měl dost času k nasycení svého břicha. Když totiž velká ryba zjistí, že spolu s parazitujícími mikroorganismy přišla také o svou ochrannou vrstvu slizu, začne se pyskounovi vyhýbat. V další fázi výzkumu se vědci zaměří na samce ohrožené samicemi, které mění své pohlaví a mohou tak narušit autoritu samců. Dealeři kokainu mohou přemýšlet o černé budoucnosti. Vědcům se totiž podařil průlomový objev. Odhalili mechanismus, který jim dovoluje lépe porozumět vzniku závislosti na této droze.
Kokain vyvolává pocity opojení, neúnavnosti a zvýšený zájem o sex. Po odeznění účinků na centrální nervový systém nastává hluboký propad a nastává velká touha vzít si drogu znovu. Tímto procesem velmi rychle vzniká trvalý návyk. Vědci se nyní podívali na genetickou podstatu tohoto mechanismu. Studie publikovaná v nejnovějším čísle časopisu Science popisuje, jak kokain ovlivňuje schopnost zapínat a vypínat geny v neuronech.
Pod vlivem drogy vzniká v buňkách centra rozkoše epigenetická změna, takže jsou již po prvním kontaktu s kokainem trvale „obnaženy“. To se pravděpodobně podílí na vzniku preference „bílé smrti“ před jinými návykovými látkami. Tento zásadní objev dovolil vědcům z National Institute on Drug Abuse lépe pochopit vznik závislosti. Odborníci nyní znají klíč, kterým se spouští v molekulách nervových buněk proces vyvolaný použitím kokainu. Studie potvrdila, že jeden z mechanismů, kterým droga vyvolává pocit rozkoše, souvisí s potlačením aktivity genu G9A. Ten je zodpovědný za tvorbu enzymu, jenž hraje důležitou roli v epigeneticke kontrole činnosti genů.
Jak ukázaly pokusy, myši trvale vystavené dávkám kokainu byly ukázkovým příkladem dramatických změn v práci genů, což vedlo k silné preferenci kokainu. Studie ukázala, že vliv kokainu na gen G9A lze obrátit a potlačit tím zvýšenou touhu po droze. Pochopení tohoto mechanismu dovolí vytvořit nové postupy pro léčbu závislosti.
O autorovi| Josef Matyáš redaktor LN
