BRNO Zasvětil život hvězdám, ale „tajtrdlíkovat“ ve stavu beztíže se mu prý nikdy nechtělo. Přesto dokázal přiblížit vesmír i lidem, kteří astronomii nikdy nepropadli. Za popularizaci vědy získal Zdeněk Mikulášek z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity před několika dny cenu Littera Astronomica jako jeden z nejoblíbenějších tuzemských autorů populárně-vědeckých přednášek a knih.
* LN Dokáže člověk někdy spočítat všechny hvězdy?
K čemu by nám to bylo? Nás může možná zajímat, kolik jich je v naší Galaxii, a to už se docela tuší. Bude jich okolo 200 miliard, ne všechny vidíme, některé jsou zakryty oblaky mezihvězdné látky nebo jsou velice slabé. Ale kromě naší Galaxie vidíme spoustu miliard dalších galaxií, kde to bude podobné. Takže zjišťovat, kolik je hvězd, by bylo asi zcela mimo. A pokud někdo začne říkat, že už ví, kolik jich je, je zralý na blázinec.
* LN Jak jste se dostal k astronomii?
Když jsem jako dvanáctiletý kluk onemocněl revmatickou horečkou, měl jsem v nemocnici na čtení jen dvě knihy, dvoudílnou Astronomii a Osudy dobrého vojáka Švejka, které někdo zapomněl ve stolku. Nudil jsem se, a tak jsem se je naučil takřka nazpaměť. Ale pak jsem se vrhl spíš na astronomii.
* LN Co vás na ní nejvíc přitahovalo?
Krása hvězdné oblohy. Ten pocit úžasu známe všichni. Mě ale lákalo dozvědět se něco víc. V podstatě jsem pak očekával okamžik, že toho budu vědět tolik, že mne to přestane bavit. K tomu ale nikdy nedošlo, líbí se mi to čím dál víc. Ruský básník Vološin to už vyjádřil přede mnou: Krása hvězd poznáním nepohasíná.
* LN Popularizace vědy je důležitá, ale nevyčítal vám někdo z kolegů, že jde o devalvaci?
S něčím takovým jsem se nikdy nesetkal. Prakticky každý, kdo v astronomii něco znamená, se zabývá též popularizací vědy. Ví tedy, že hlavním problémem tu není něco sdělit, ale spíš zatajit tak, aby to i pak dávalo ten správný smysl.
* LN Kde je hranice mezi zjednodušením a zkreslením?
Popularizace je nutná na nejrůznějších úrovních, protože věda je věc, s níž se většina lidí denně nesetkává, ale přesto je nezbytná a bez ní by tu lidstvo už nebylo. Věda je trochu nevděčná a hodně namáhavá, protože při ní člověk musí přemýšlet. Popularizace by měla v prvné řadě zprostředkovat ten úchvatný pocit, který vědec má, když něco nového objevuje. Samotné vědecké poznatky jsou tu pak až druhořadé, a navíc se neustále mění.
* LN Spolupodílel jste se i na knize Sto astronomických omylů uvedených na pravou míru, která vyšla v dodnes nepřekonaném nákladu v oboru 135 tisíc výtisků. Je těch omylů opravdu tolik?
Na omylech a jejich překonávání je věda v podstatě založena. Když si lidé vytvoří představu, jak to v tom světě chodí, rozvíjí to až k určité dokonalosti a bláhově se domnívají, že už tomu všemu zcela rozumí. Ale potom přijde další generace a řekne, že je všechno špatně. A pak zase někdo další vyloží vše jinak. Ale vždy při tom popírání zůstává něco, co je neměnné a co se blíží pravdě. A v tom je vědecký vývoj, že hledáme omyly v pracích svých předchůdců nebo své vlastní. Omyly jsou nezbytnou součástí vědeckého života. Na rozdíl od umění. Když hudební mistr napíše skladbu, tak tam má všechny noty správně a ani další vývoj na tom nic nezmění.
* LN Od roku 2000 nese planetka 11124 vaše jméno, Mikulášek. Kde se nachází?
Pojmenovat ji po mně navrhli kolegové z hvězdárny na Kleti a komise při Mezinárodní astronomické unii usoudila, že když už planetku dostal i Cimrman, mohu i já. Tvarem se podobá fazoli a má rozměry asi desetkrát dvacet kilometrů. Takže docela slušný pozemek, jen se v tom prostoru mezi Marsem a Jupiterem špatně obdělává. Ani jsem ji neviděl, mohu si sice spočítat, kde je, ale k tak velkému dalekohledu, kterým by ji bylo možné spatřit, se hned tak nedostanu.
* LN Ve vesmíru jste nikdy nebyl. Nemrzí vás to?
Abych si tam zaletěl, po tom jsem netoužil nikdy. Vždycky jsem spíš všechny ty družice a sondy viděl jako prostředek, kterým se dá vesmír, případně Země zkoumat. Ale že bych chtěl někdy tajtrdlíkovat ve stavu beztíže, to opravdu ne.
* LN Takže se zabýváte něčím, na co si nesáhnete?
Moje příští kniha se bude nejspíš jmenovat „Je nebezpečné dotýkat se hvězd“. Kdybychom si totiž chtěli dát dostaveníčko s hvězdou, byly by naše smysly dost atakovány. Oči by nám spálila na uhel a kdybychom se vnořili do její atmosféry, přišli bychom o sluch, protože tam je hluk, který předčí i ten nejhlasitější rockový koncert. Pohladit si hvězdu je zvláště pošetilé, neboť hladit se dá něco, co má povrch, a to hvězdy nemají. Ochutnat si hvězdu by bylo také nebezpečné a čichové vjemy? Kdybychom ji zchladili, páchla by metanem a čpavkem. Hvězdy se nám líbí, protože se na ně díváme z bezpečné vzdálenosti. Pak jsou dobrým objektem pro přemýšlení i sny.
* LN Díváte se ještě na nebe?
Určitě, tak jsou postiženi všichni astronomové a dá se to i experimentálně ověřit. Stačí sledovat, jak si počínají, když vycházejí z nějakého uzavřeného prostoru. Zatímco normální lidé se přitom dívají hlavně pod nohy, astronomové automaticky obrátí své oči k nebi a ověřují si, jak je to s počasím a zda by se třeba nedalo pozorovat.
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Brno
