Před sto lety (26. listopadu) se v rumunském městě Slatina narodil Eugen Ionesco. Jeho otec byl právník s autoritativními sklony, v něčem připomínal otce Franze Kafky Hermanna, milující matka byla dcerou francouzského inženýra, který tam stavěl železnici. První třetina Ionescova života je rozdělena mezi Francii a Rumunsko, jako dítě mluvil zprvu francouzsky, rumunštině se musel znovu učit, v Bukurešti studoval literaturu a filozofii (jeho učitelé byli Eliade a Cioran), ale první skici Plešaté zpěvačky napsal nejdřív rumunsky, pak ji teprve od roku 1950, kdy byla se skandálem uvedena poprvé, svět poznával jako La Cantatrice Chauve, jako jednu z těch několika her (Otec Ubu, Čekání na Godota), které definovaly člověka moderního věku.
Ta definice zněla asi takto: Pojedli jsme rybu, brambory opékané na slanině a anglický salát, říká paní Smithová. Pan Smith čte noviny a pomlaskává. Ryba byla čerstvá, ale polévka byla příliš slaná, říká paní Smithová. Pan Smith řekne: Svědomitý lékař musí zemřít se svým pacientem. Ach, to mě nikdy nenapadlo, řekne paní Smithová. Zazvoní zvonek. Za dveřmi nikdo není. Vstoupí Martinovi, na které Smithovi čekali. Ach, neviděli jsme se už někdy. Pokud jste z Manchesteru, pak ano. Ó, jaká náhoda, také jsem z Manchesteru. Odjel jsem před pěti dny vlakem v 8:30. Ach, já také! Jel jsem druhou třídou. Jaká náhoda, já také. Ve druhém vagóně v kupé č. 5. Ach, já také. Jaká náhoda! Nikdy jsme se neviděli. Zvoní zvonek. Zase to není plešatá zpěvačka. Je to velitel hasičů. Když zvonek zvoní, tak tam někdo je, nebo tam není nikdo, říká. Och, vydechnou Smithovi a Martinovi.
Eugen Ionesco, klasik absurdity, básník samoty a smutku z konečného údělu, proti kterému se lze vzepřít humorem a vnitřní revoltou, zemřel v Paříži v březnu 1994. Napsal: každý umírající umírá první.
O autorovi| Jiří Peňás, redaktor LN
