Dobré úmysly ale dláždí cesty ledaskam...
Snímek Vlada Štancla je film outsiderský, nenatočila ho nějaká prestižní produkce, autor scénáře a představitel hlavní role pracuje jako učitel v Náchodě. Pro taková díla by si jeden možná měl vyhradit ohleduplné mlčení, když už o nich nemůže napsat nic pěkného. Je to ale taky příklad toho, jak neobratnost a naivita mohou vést k výsledkům budícím dojem cynismu. Autorům se podařilo angažovat relativně hodně známých českých herců starší generace (Libuše Švormová, Květa Fialová, Lubomír Lipský, Jan Skopeček, Josef Somr a další). Tím se ale jejich invence vyčerpala. Nebo možná u publika předpokládali pavlovovský reflex, který nastoupí v okamžiku, kdy se na plátně objeví známá tvář.
Pan učitel Čížek (Tomáš Magnusek) se rozhodne zorganizovat sraz třídy, která v Náchodě maturovala před 60 lety. Do té chodila i jeho babička Míla (Libuše Švormová), jež už před dlouhými roky přerušila se zbytkem rodiny styky. Vnuk ji nakonec k účasti přemluví, Míla totiž vidí příležitost objasnit starou křivdu. Větší část snímku zabere popis toho, jak se účastníci sjíždějí. Předvádí se galerie postav, jež zřejmě mají ilustrovat různost způsobů, jimiž se lidé vyrovnávají s plynutím času – někdo i čiperně prodává v krámě, někdo je odkázán na vozík, někdo má rád legraci...
Prapodivné paruky a šprýmy S tím se střídají obrazy sžívání se trochu nekňubného hrdiny se svéráznou prarodičkou, jež vede k různým převelice humorným situacím. Všechno je předváděno nevynalézavě a zdlouhavě, pokud sledujeme dvojici, jež rozmlouvá ve frontě v řeznictví, můžeme si být jisti, že s ní setrváme až do chvíle, kdy na ni přijde řada, a že i prodavačka dostane šanci odrecitovat nějakou tu vtipnou průpovídku.
Je sice pravda, že Pamětnice nedosahuje takových hlubin pokleslosti jako jiná díla zdejší lidové zábavy, respektive si na dno sáhne jen občas. Tím se ale výčet předností vyčerpává. Přináší jen zdlouhavě ilustrované a prvoplánově pojednané teze, pár šprýmů, z nichž některé by snad bylo lépe nevyslechnout, z vizuální stránky filmu stojí za zmínku především prapodivné paruky některých postav.
Pamětnice je film jakoby nesený vírou v to, že publikum nakonec zbaští všechno, když se mu to pořádně předžvýká, a že u něj nemá význam předpokládat minimální nároky (např. způsob, jímž autoři „vyřeší“ detektivní zápletku, má nárok na kapitolu v dějinách antiklimaxu). Možná autoři skutečně chtěli vzdát poctu příslušníkům nejstarší generace českých herců, nakonec se však v souvislosti s jejich filmem dá mluvit spíš o zneužití.
