Rakouský romanopisec Johannes Mario Simmel byl opakovaně označován za autora kýčovitého, zprofanovaného, za hledače laciných zápletek a druhořadého kumštýře, řemeslníka pera. Z mého hlediska ale: chvála takovým řemeslníkům. Chvála těm, kteří pod blýskavé pozlátko svých knih obratně zasunou silné humanistické, protiválečné a sociální myšlenky.
Seznámila jsem se s ním prostřednictvím jeho německého nakladatele před třemi lety, poslední dva roky jsme byli v intenzivním kontaktu. Ležel v sanatoriu pro seniory ve švýcarském Zugu, a i když na pravou ruku ochrnul, snažil se psát levou rukou, byť to bylo nesmírně obtížné. Duševně byl naprosto svěží a pomýšlel na další práci. Žil osamoceně, avšak zajímal se o dění ve světě. Málo se ví, že měl srdečný vztah k českým lidem, jeho chůva byla Češka, miloval česká jídla a řekla bych, že oplýval i typickým českým humorem. Trochu jadrným, trochu drsným, a přesto laskavým.
Netajil se tím, že píše podle předem připraveného schématu, v jeho románech nechyběla velká láska, velké dobrodružství, velká nenávist, velké výhry i prohry. Z principu používal psací stroj, počítač odmítal. Byl ostatně staromilec, gentleman ve vztahu k ženám, milovník klasické literatury a komorní hudby.
Pro mne byl Pan spisovatel a velký člověk. Nikdy se nepovyšoval, redigoval mi texty, radil mi jako začínající autorce, připomínal, co stojí za to číst, jen stále opakoval, jak je unavený. Říkal s nadsázkou, že si v životě prožil tolik, že má strach jen z jednoho - že po smrti ještě něco následuje a bude se muset v životních polízanicích a kotrmelcích potácet znovu. Domnívám se, že ale ve skutečnosti byl hluboce věřícím člověkem, se silným sociálním cítěním.
Simmel byl člověk hluboce lidský, který nemalé částky ze svých příjmů, zvláště v době, kdy žil skromně sám v sanatoriu, věnoval na charitativní účely.
Milovník života a správný chlap Nikdy nepřestal být romantikem v pravém slova smyslu. Jeho třetí žena (první dvě manželství považoval za nevydařená, ale vinu za to bral na sebe) zemřela na onkologii, opakovaně se v románech k tomuto prostředí vracel. Už se znovu neoženil, ztrátu manželky nikdy plně nepřekonal. Byl milovníkem života, dobrého vína, krásných žen, u nás bychom řekli „pravým českým furiantem“. Byl ale i nesmírně poctivým řemeslníkem, jedním z těch mála autorů ze staré školy, kteří si psali pečlivě rukopisné náčrty, prováděli rozsáhlé rešerše tématu, přepisy textů a věřili v to, že dobrá kniha se vždy prosadí. Trochu opomíjený byl jako dramatik.
O mužích se říká, že se dělí na chlapy a na ty druhé. Pan Simmel byl správný chlap. Necítím se nijak povolaná k tomu psát tuto vzpomínku na tak excelentního romanopisce. Nemohu ale neříct ostatním, jak báječný byl člověk. Nenapravitelný idealista, který věřil v celosvětový mír, protože sám prožil druhou světovou válku a ztratil v koncentračních táborech většinu svých blízkých, optimista, který tvrdil, že existuje celoživotní láska muže k ženě a ženy k muži. Vyprávěl, že ani jemu se v životě nevyhnuly milostné avantýry, že problémy ve vztazích ale člověk dokáže překonat s pořádnou dávkou tolerance a vzájemné lásky. Láska bylo klíčové slovo, které stále používal. Vždyť snad každý jsme četli jeho slavný a několikrát zfilmovaný román Láska je jen slovo.
O autorovi| Radka Štefaňáková, novinářka
