Protože češtině, školství a fotbalu rozumí u nás každý, a hlavně to tak nějak nebo i jinak cítí, rozumných hlasů v současné novinové debatě o přechylování cizích ženských příjmení není mnoho. Tak především: příponou -ová se samozřejmě nepřivlastňuje, tu si insitní filologové pletou s příponou -ova. Přípona -ová vyjadřuje jen vlastnost, přináležitost, barvy fial-ová, růž-ová, losos-ová příslušným kytkám nebo rybě barvu nepřivlastňují, jsou „jenom jako ony“: barva růžová je barva „jako růže“. Analogicky paní Nováková je „jako pan Novák“, oba rovnoprávně (!) patří k rodině, v níž muži se jmenují Novák, ženy Nováková. A do mýtu o přivlastňování se už vůbec nehodí přípona -á u mužských příjmení typu Novotný; paní Novotná je nepřivlastňovací přídavné jméno.
Ohybatelnost češtiny Jazyk je jako člověk, je ovlivňován kdečím kolem sebe a podle toho se pořád vyvíjí. V poslední době se začíná nápadně víc narušovat ohybatelnost češtiny, zvláště skloňování přejatých slov. Známe spojení o tomto charisma, panorama místo charismatu, panoramatu, nebo pěkné zpotvořeniny sportovních názvů typu Česká pojišťovna Cup, a mnoho jiných. Je to jistě také vliv rozšiřujících se znalostí angličtiny. Tak by se dalo vysvětlit, že někteří mluvčí bez rozpaků přijímají cizí ženská příjmení nepřechýlená, tj. v mužské podobě, ale s nemožností jejich skloňování ani jako mužských: ruce Pauly Loyd (ne Loyda). Proč Čechovi vadí věty Zuzany Kocumové typu Saarinen měla ohromnou smůlu, nebo Ulf Olsson pracuje pro Kowalczyk (MFD 2. 3.)? Dostává se k němu totiž defektní gramatická informace, která ztěžuje, a tedy zpomaluje vnímání a zpracování informace věcné. Vtip je v tom, že v těchto případech je přechýlení cizího příjmení naprosto bezproblémové: Saarinenová, Kowalczyková.
To samozřejmě neplatí třeba u příjmení orientálních i jiných, a tedy neplatí jako pravidlo bezvýjimečně. U domácích i cizích příjmení je přechýlení často znemožněno jazykovým výrazem: paní Janůová nebo Gába Al-Dhábaová by nikdo nenapsal a ani neřekl. Argumenty o „zachování podoby cizího příjmení“mohou být skutečně závažné například ve sporech o podobě příjmení autorky knihy při překladu do češtiny. Kupodivu přechylování nevadí u příjmení cizích političek, například paní Thatcherová nebo Cipi Livniová (pokud si ovšem politička své jméno nepřechýlila už ve svém jazyce, jako lotyšská prezidentka Vike-Freiberga). Avšak ráz textu, jeho oficiálnost, tu velí řídit se zákonitostmi češtiny, nikoliv diplomatickými konvencemi.
Jsme pořád národ slouhů?
Proč tedy někdo a někdy cizí příjmení přechyluje, jiný a jinde ne? Paní Kocumová nepřechyluje cizí příjmení, protože se s „těma holkama“ zná. Věru chabý důvod pro profesionála. Další důvody jsou také psychosociální. Karel Čapek kdysi ve Věci Makropulos nechává vzdělance mluvit o paní Martyové, uklízečku a vrátného o paní Marty. Měšťáci staří i dnešní, jakkoliv obojí vzdělaní, zase naopak používají nepřechýlená cizí příjmení ze snobismu, pocitu světáctví, případně na základě několika absolvovaných lekcí angličtiny. U vzdělané mládeže zase hraje roli přirozená opozičnost mládí, opovrhování normami a autoritami. Za pokřikem o cizích celnících a policistech, kteří se nevyznají v českých ženských příjmeních, však slyším dávný povzdech „Jsme malí, slabí“, a český úděs „Co by tomu řekla cizina“. Média plná sebelitujících frází o malém českém rybníčku a ubohé české kotlině také pocitu národní hrdosti nepřidají. Jsme pořád národ předpo....... slouhů? Daleko menší Litevci a Chorvati neváhají na dresy svých sportovců umístit četná diakritická znaménka svých jazyků (mimochodem kdysi převzatá z češtiny!). Tak správně učí cizinu poznávat své „východní“ sousedy a svět o tuto osvětu jeví nejednou zájem. Jen české reprezentační dresy „vstřícně“ diakritiku nepoužívají. Jazyk je hodnota, říká nám, kdo jsme a že patříme k sobě. Nejen vítězství v hokeji, ale i kvalitní a prožívaný mateřský jazyk je důvodem k hrdosti. Máme povinnost konečně začít poznávat vlastní jazyk, zajímat se o něj a rozumně využívat jeho přednosti, včetně rozumného přechylování cizích mužských příjmení v ženská. Výpůjčky z cizích jazyků si přece čeština vždycky bez problémů adaptovala, přejaté výrazy si přizpůsobuje tak, aby se jim stala novým domovem, a aby nám tak dobře sloužily. Vyhovujme češtině, važme si jí, i nám je mimo jiné domovem. Pravý domov totiž není „jinde“, jak často soudí nedospělé duše.
***
Proč Čechovi vadí věty typu Saarinen měla ohromnou smůlu, nebo Ulf Olsson pracuje pro Kowalczyk? Dostává se k němu totiž defektní gramatická informace, která ztěžuje, a tedy zpomaluje vnímání a zpracování informace věcné.
O autorovi| Oldřich Uličný jazykovědec, VŠ pedagog, Autor působí na FF UP v Olomouci a na Technické univerzitě v Liberci
