Tématem posledních dní je WikiLeaks. Bylo o tom napsáno mnoho článků, s drtivou většinou nesouhlasím. K následujícím řádkům mne inspiroval rozhovor s americkým exvelvyslancem Stapletonem, přesněji řečeno dvě otázky, které mu položil Daniel Kaiser (WikiLeaks, to je víc než faux pas, LN 4. 12.).
První: „Hodně se psalo o vašem incidentu s Václavem Klausem, kdy vám při schůzce říkal, že jestli Američané v Iráku najdou zbraně hromadného ničení, budou to nejspíš ty, které si tu předtím narafičili.“ Druhá: „Můj čtenářský dojem z vybraných depeší je, že americká diplomacie bývá arogantní. Sdílíte ho?“ To je zajímavé: můj čtenářský dojem z obou citátů je, že Václav Klaus bývá arogantní, stejně jako Daniel Kaiser (druhá věta druhé otázky).
Nejen tady, ale všeobecně se o problémech USA píše s nestydatostí, za níž je cítit vědomí, že si to dotyční mohou dovolit (vůči islámským „bojovníkům“ bývají často zdrženlivější). Člověk za tím psaním cítí jakousi tichou radost, jak se v tom zase Amíci zkoupali – nepochopitelnou, protože každé oslabení Ameriky, která se pořád ještě dovede bránit, znamená oslabení i pro Evropu, která se už dovede bránit jen proti svým spojencům, když jí chtějí příliš účinně pomáhat.
Amerika se nepochybně poučí Srovnání s 11. zářím (a taky s Pearl Harborem) není od věci. Je důležité připomenout, že po 11. září se arabským teroristům nic ani trochu srovnatelného nepovedlo a že v Pearl Harboru Američané sice utrpěli porážku, ale válku s Japonskem vyhráli. Chyby dělá každý, blaze těm, co se z nich dovedou poučit.
V čem spočívala americká chyba? Neberme si zbytečné servítky – v tom, že jednomu vlastizrádci se podařilo probourat nedokonalé chránění americké diplomatické korespondence. Obsah depeší nebyl určen ke zveřejnění, což je věc v diplomacii (a nejen v diplomacii) běžná. Takto získané informace pak využil pod záminkou, že zveřejněno a odhaleno musí být všechno (měl by tedy chodit nahatý), technicky obratný syčák a dal je k dispozici šikovně vybraným evropským médiím. Cílem samozřejmě nebylo rozšířit hájemství svobody, ale poškodit USA, v ušlechtilé motivy obou protagonistů nevěřím. Prospělo to jim i jiným.
Obnovit věrohodnost USA bude pracné. Amerika se však nepochybně poučí. Není vyloučeno, že některé škody nelze napravit (informace o saúdskoarabských obavách z Íránu, o čínském vztahu ke KLDR). Významná je ovšem i informace o Evropě. V okamžiku, kdy zaspí (například po roce 1939), ochotně přijímá americkou pomoc. Je pochopitelné, že taková pomoc ji pak i politicky něco stojí. Ve chvíli bezpečí se ráda poddává důsledkům demagogie mediálních teroristů z WikiLeaks. Vyčůrané darebáctví a prohnilá bezbrannost si nechtě hrají do ruky.
O autorovi| BOHUMIL DOLEŽAL politolog
