Sedí na opěradle lavičky, v ruce svírá knihu a dívá se přes rameno bůhví kam. Lavička se nachází v zahradě Christ’s College, jedné z kolejí Cambridgeské university, poblíž oken pokoje, ve kterém za svých studentských let bydlel. Chybí dlouhý bílý plnovous viktoriánského džentlmena, vrásčitá tvář i propadlé oči. Charlesu Robertu Darwinovi (1809–1882) je něco málo přes dvacet a je celý z bronzu.
Socha odhalená zkraje roku připomíná, že Darwin nebyl prací plně pohlceným poustevníkem, ale i živým společníkem, který si zamlada stejně jako k stáru neodpustil lahev vína, cigaretu nebo partii oblíbeného kulečníku. Na studium brouků pořád zbývalo dost času, protože přednáškám, zvláště z teologie, příliš nedal. Přitom ho otec poslal na Cambridge právě proto, aby zde studoval na kněze. „Jediná potíž s Cambridgí je, že je to až příliš příjemné město.“
Dlouho zde nakonec nepobyl. Necelý půlrok po promoci nastoupil v Plymouthu na palubu lodi Jeho Veličenstva Beagle (Bígl), se kterou během následujících pěti let (1831–1836) obeplul celý svět, aby ho později převrátil vzhůru nohama. Na cestě, z níž pouhé dva měsíce strávil na Galapágách, dnes těsně spojených s jeho jménem (na rozdíl od téměř dvouletého pobytu na Tieře del Fuego), shromáždil dostatek materiálu k úvahám, které poprvé souhrnně představí veřejnosti za dvacet let v Původu druhů (1859) a které spustí vědeckou revoluci v chápání přírody i člověka.
Přes svou encyklopedičnost jsou Darwinovy spisy psány poutavým jazykem díky množství metafor, z nichž četné pocházejí ze světa mezinárodní politiky. Tyto metafory měly napomoci prosadit Darwinovy revoluční myšlenky, namísto toho ale usnadnily jejich zpětné přesazení do myšlení o mezinárodních vztazích v tradici německé geopolitiky – výbušné směsi politického romantismu, malthusiánství a právě evoluční teorie.
Všeobecný boj o přežití Základním kamenem evoluce podle Darwina je přirozený výběr. Živočichové se nerodí stejní. a protože se jich rodí mnohem více, než kolik může přežít, zůstávají naživu jen ti, jejichž variace vlastností nejlépe vyhovuje okolnímu prostředí. Tyto variace se díky rozmnožování a dědičnosti přenášejí na následující generace.
Přirozený výběr vysvětluje rozmanitost všeho živočišstva na zemi jako výsledek procesu větvení druhů. Tento proces, který na rozdíl od evoluce uvnitř druhu odmítá katolická církev, Darwin přiblížil právě pomocí metafory stromu života, „jehož odumřelé a zlámané větve vyplňují zemskou kůru, zatímco nádherné a neustále se rozvětvující výhonky pokrývají zemský povrch“. Rostoucí složitost živých forem pak Darwinova teorie vidí v postupném hromadění úspěšných modifikací. Znamená to, že vývoj druhů nesleduje žádný velký historický plán. Smyslem činnosti všeho živého je přežití (skrze potomstvo) a boj o přežití uvnitř druhu, mezi druhy navzájem a mezi živočichem či rostlinou a okolními živly je v přírodě jediným principem pohybu. „Nic není snazší než slovy uznat skutečnost všeobecného boje o přežití a nic těžší – alespoň pro mne – než s tímto poznáním žít.“
Popis boje o přežití patří k nejdramatičtějším pasážím Darwinova díla. Může za to zejména metafora války („celá příroda je ve válce“) a od ní odvozené obrazy bitvy (zuří zde „velká a složitá bitva o život,“ která uvnitř druhu nabývá podoby „bitvy v bitvě“) nebo vítězství („jeden druh zvítězil nad druhým“). Pro současníky nebyly tyto pochmurné obrazy a zvláště jejich intenzita zcela obvyklé: podle jednoho dobového recenzenta tak například „pan Darwin vrhá stín na vše živé, a potom vidí všude jenom smrt“. Neuklidnil je ani jeho závěr, že „válka v přírodě nezuří neustále, odehrává se beze strachu a smrt obyčejně nastává rychle“ ani že bezprostředním důsledkem tohoto pandemonia je „to nejvznešenější, co může lidská mysl nahlédnout – vývoj vyšších druhů“. Bez metafor to nejde V těchto metaforách, jejichž středem je obraz přírody ve válce (war of nature), zaznívá odkaz ke světu mezinárodních vztahů i hobbesiánská tradice malující pochmurný obraz přirozeného stavu (state of nature) před založením společnosti (a poté nadále v mezinárodních vztazích) jako stavu válečného (state of war). I Hobbes ostatně načerpal pro svou politickou teorii inspiraci ze světa mezinárodní politiky: permanentního konfliktu, který do dějin později vstoupí jako třicetiletá válka.
Metafory nejsou jen výsadou básníků. Básník se může jako Shakespeare rozmýšlet, zda má svou lásku přirovnat k letnímu dni, ve skutečnosti ale dáváme věcem jména, která patří něčemu jinému (jak definoval metaforu Aristoteles ve své Poetice), všichni. Možná jen z rétorických pohnutek, ale možná také proto, jak tvrdil francouzský filozof Paul Ricoeur, že naše chápání bytí je veskrze metaforické, tedy že je můžeme chápat jen jako bytí jako. Rétorika potom hraje roli ve výběru konkrétních metafor, jim samotným se ale vyhnout nemůžeme. Ani v běžném životě, ani ve vědě.
Americký kognitivní vědec George Lakoff si povšiml, že jako válku si metaforizujeme třeba lásku (dobývání) nebo diskusi (slovní přestřelka) – a podstatné je, že to neumíme jinak. Vědecké teorie připomínají budovy (mohou stát na pevných nebo vratkých základech) a míhá se to v nich černými dírami, genetickými kódy a vibrujícími strunami. Metafory ve vědě vznikají nejen využíváním přirovnání z běžného života, ale i výpůjčkami mezi disciplínami navzájem. V mezinárodních vztazích tak hovoříme o mocenské rovnováze (statika) nebo unipolaritě, bipolaritě či multipolaritě (magnetická pole).
Síla přesvědčení Darwin nebyl jediný, kdo metafor ze světa mezinárodní politiky využíval. I podle Sigmunda Freuda, píšícího o padesát let později, si vědomí a nevědomí vytyčují sféry vlivu; Ich, Es a Überich jsou metaforizovány jako „říše, kraje a provincie,“ ač pravda spíše v jednom multietnickém státě, jehož předobrazem bylo Freudovi habsburské Zalitavsko, než v pravém mezinárodním systému; Überich vystupuje jako velmoc, s níž je Ich v alianci, případně pevnost v dobytém městě, kde prosazuje normy pocházející odjinud; a potlačované Es se občas vyjeví jako „cizí území uvnitř“, čímž se odlišuje od reality jako „cizího území venku, prominete-li ten neobvyklý výraz“.
Darwin si na autorství obrazu války v přírodě ostatně nečinil nárok. Připsal ji švýcarskému botanikovi Augustinu de Candollovi, který hovořil o „rostlinách, které jsou spolu ve válce“, a ve svých spisech ho pouze označil za „neobyčejně pravdivou doktrínu“. Už švédský přírodovědec Carl Linné (1707–1788) ostatně kdysi poznamenal se zjevným odkazem na Hobbese, že z nebes sestoupivší návštěvník Země by v živočišné říši nespatřil „nic než válku všech proti všem“.
Darwinovy metafory proto vynikají zejména svou intenzitou. Zcela se metaforám jako nástrojům lidského chápání vyhnout nemohl a metafora války nebyla ve vztahu k říši přírody zcela neobvyklá. Intenzita obrazů války, násilí, ničení a zkázy však byla úmyslně zvoleným rétorickým prostředkem. Darwin si totiž za cíl nekladl nic menšího než vědeckou revoluci v chápání přírody a člověka a k vědecké revoluci není ani tak nutné mít pravdu, jako o ní vědeckou obec přesvědčit.
Zatímco o evoluci samé se mu současníky přesvědčit podařilo, přirozený výběr, tak dramaticky popisovaný, ale zároveň tak těžko stravitelný pro svou historickou nahodilost, ironií osudu získal na popularitě až ve 30. letech 20. století. Dramatické metafory Darwinovi jeho nejodvážnější teze na poli přírodních věd prosadit nepomohly. Přispěly ale k tomu, že tyto teze byly přesazeny do myšlení o oblasti lidské činnosti, ze které zmíněné metafory vzešly – do myšlení o mezinárodních vztazích.
Sociální darwinisté jako Herbert Spencer brojili pod praporem evoluční teorie proti státním zásahům do ekonomiky i podpoře sociálně slabých. Práci mu usnadnily Darwinovy odkazy na Malthusovu pesimistickou teorii populačního růstu s jeho bojem o životní prostor. Podobně se ani němečtí geopolitici nenechali odradit tím, že podle Darwina je samotný boj o přežití třeba chápat „v obecném a metaforickém smyslu“ a jeho součástí je i závislost jednoho tvora na druhém. (Ačkoliv třeba zdůraznit, že tato závislost není nutně oboustranně výhodná, protože zahrnuje mimo jiné i sousedství druhů v potravinovém řetězci.) Boj států o přežití Darwinismus představoval vědecký moment tohoto myšlenkového proudu, který spolu s malthusiánstvím (právě odtud Lebensraum) do světa teorie mezinárodních vztahů zanesl profesor geografie, ale původním vzděláním zoolog a Darwinův obdivovatel Friedrich Ratzel (1844–1904). Široce pojatou syntézu Ratzelových teorií s myšlením švédského profesora politických věd Rudolfa Kjelléna (1864–1922), který pod silným vlivem německého romantického nacionalismu i četby Ratzela zveřejnil během první světové války své stěžejní dílo Stát jako forma života (stát zde představuje smrtelný organismus s vlastním srdcem, tepnami a končetinami, které mohou být amputovány, a tento jeho charakter „nejzřetelněji vyvstává právě ve válce“), provedl další německý profesor geografie Karl Haushofer (1869–1946). Neustálý boj o přežití národů, metaforizovaných jako živé organismy, přežití jen těch nejschopnějších a obecně nezbytnost konfliktu k uskutečnění historického vývoje se následně staly jedním z pilířů německého národního socialismu prostřednictvím Haushoferova studenta a později Hitlerova blízkého spolupracovníka Rudolfa Hesse (1894–1987).
Ideje jsou mocné, a to i tehdy, jak podotkl Heinrich Heine, když vznikají „v tichu profesorské studovny“. Není třeba Darwina soudit za to, že jeho dílo mělo vliv na německou geopolitiku a potažmo i německý národní socialismus. Jeho příběh ale ukazuje, že výběr metafor jako nástrojů porozumění (přiblížení neznámého prostřednictvím známého) i přesvědčování je vždy volbou, která může mít nepředvídané následky.
Metafory válčení, násilí, ničení a zkázy Darwinovi k prosazení revoluční myšlenky přirozeného výběru nepomohly, ale usnadnily zabydlení jeho tezí tam, odkud si je vypůjčil. Sotva dvacetiletý Charles Darwin sedící na opěradle lavičky v zahradě Christ’s College by se tak nepodivil jen nad současnými laboratorními metodami, díky nimž mohou vědci sledovat evoluční teorii na vlastní oči jako ve zrychleném filmu, v němž se vystřídají desítky tisíc generací mikrobů postupně se přizpůsobující okolnímu prostředí. Podivil by se i nad miliony párů pochodujících nohou hnaných myšlenkou, kterou bezděky svým dílem inspiroval, že lidé jsou součástí jednoho velkého národního organismu, který musí neustálým výbojem zajišťovat vlastní přežití.
***
Darwinovy metafory války, násilí, ničení a zkázy, které použil k prosazení své evoluční teorie, převzala německá geopolitika a staly se jedněmi z určujících obrazů nacistické ideologie. Z darwinismu a malthusiánství pochází např. pojem Lebensraum a představa, že ho lze získat agresí.
Zatímco o evoluci samé se Darwinovi jeho současníky přesvědčit podařilo, přirozený výběr, tak dramaticky popisovaný, ale zároveň tak těžko stravitelný pro svou historickou nahodilost, ironií osudu získal na popularitě až ve třicátých letech století
O autorovi| Ondřej Ditrych, Autor je doktorandem mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních věd UK. V současnosti studijně pobývá na University of Cambridge. politolog
