Pozornost pro vládního radu
Královskou kryptu založil Karel IV. a kromě jeho pěti manželek a dvou synů zde odpočívaly také ostatky Ladislava Pohrobka, Jiřího z Poděbrad i několika Habsburků. Moc klidu ovšem nebožtíci neměli. Přibližně každých sto let od posledního pohřbu do hrobky někdo vstoupil. Církevní hodnostáři, královští ohledávači mrtvol pověření Marií Terezií, úředníci místodržitelství… Všímali si nejen kostí, ale tu zmizel křížek, jindy prsten, část dřevěného zlatem zdobeného žezla nebo jablka. Největší „nájezd“ přišel po roce 1928. Hrobku v dezolátním stavu sice památkáři a stavební odborníci zachránili, ale mnohá pohřební roucha a tkaniny při opravách „zmizely“. Část jich tehdy bez ladu a skladu skončila v hradním depozitáři a někdy malé i větší ústřižky posloužily jako suvenýry. Pro některého vládního radu nebo coby zajímavý kousek do kolekcí sběratelů kuriozit. Jedním z nich byl patrně i předek pana XY. „Odhaduji, že podle počtu pohřbených osob mohlo být v kryptě asi 30 panovnických rouch včetně několika světských šatů manželek a dalších příbuzných. Dnes tady máme 350 větších či menších textilních fragmentů, které kdysi tvořily asi polovinu oděvů. Zbytek je roztroušen i v evropských muzeích,“ konstatuje Milena Bravermanová, kurátorka sbírek Pražského hradu. I když se počet obdarovaných osob po roce 1928 mohl počítat na desítky, patří hradní soubor gotických a raně renesančních tkanin ke světovým unikátům. Hradní chrámy se totiž staly nejvýznamnějším pohřebištěm českých panovníků a v kryptách skončily také rakve mnoha pražských biskupů a některých arcibiskupů.
Logika šla stranou
Mezi útržky látek rozpoznali odborníci z konzervátorské a restaurátorské dílny Pražského hradu také oděv Ladislava Pohrobka. Král zemřel v 17 letech. Psal se rok 1457 a právě vrcholily přípravy panovníka na svatbu s francouzskou princeznou. Smrt přišla náhle a vyvolala četné spekulace. Přiživil je i na tehdejší dobu uspěchaný pohřeb uspořádaný tři dny po úmrtí. Podezření z otravy jedem padlo na Jiřího z Poděbrad, který spravoval zemi místo mladičkého krále. Jiřík se později stal českým vladařem, takže podle tehdejších domněnek by motiv měl. Spekulace vyvrátil až v roce 1976 antropolog profesor Emanuel Vlček, když prokázal, že korunovaný mladík zemřel na leukémii. Zápis pořízený v minulosti po jedné z prohlídek hrobky vypovídá, že král měl na sobě dlouhý plášť ze sametu vytkávaného zlatem a ozdobený motivem granátového jablka.
Pokračování na straně XI
Podivné roucho pro...
Dokončení ze strany IX
Po smrti mu navlékli punčochy a látkové boty. Zachovala se část ceremoniálního pláště, podšívka, polštářek a kousky obuvi.
Původně se předpokládalo, že králi oblékli do rakve světský oděv, při studiu zbytků pláště však Alžběta Vrabcová, jedna z odborných pracovnic restaurátorské a konzervátorské dílny, našla ve švech zbytky podšívky.
„V depozitáři jsme pak objevili skoro kompletní podšívku ze stejné látky. Ukázalo se, že má tvar dalmatiky, což byl ceremoniální oděv králů. Svrchní oděv ze sametu tedy byla dalmatika. Ušili ji z několika barevně i vazebně podobných sametů, dříve použitých na světském oděvu. V jednom takovém luxusním oblečení je král zobrazen na iniciále v modlitební knížce.“
Důkaz, že pro pohřební roucho použili tento kus jeho šatníku? Tvar pláštíku na miniatuře souhlasí s tvarem části dochované dalmatiky. Našel se i kus sametu s cípy, jakými se zdobily límce a rukávy světských šatů. I takovýto oděv zřejmě sloužil ke zhotovení dalmatiky.
„Krejčí ale pravděpodobně pracovali ve dne v noci, aby to stihli,“ uvažuje Bravermanová. Je to logické, pohřeb se připravoval narychlo. Navíc panovalo mínění, že král zemřel na otravu nebo na mor a krejčí se asi báli přiblížit se k tělu pokrytému tmavými skvrnami.
Logika však kulhá při otázce: Když tak spěchali, proč měl plášť podšívku? Ta se do pohřebních rouch běžně nedávala. Odborníci ji našli jen v dalmatice Karla IV., ale jeho pohřeb se dlouho připravoval a stal se velkolepým ceremoniálem, na rozdíl od Ladislavova obřadu.
O spěchu středověkých krejčíků svědčí i horkou jehlou šité boty pro Pohrobka. Jejich tvar se podařilo určit v průběhu loňského a letošního roku, kdy konzervátorka Alžběta Vrabcová zachovalé kousky sestavila a našila na podkladovou tkaninu.
Jak vypadal ten plášť?
Kusy tkanin a pozůstatky oděvů by patrně odpočívaly v depozitářích dodnes, kdyby počátkem 90. let Milena Bravermanová, novopečená kurátorka sbírek, společně s několika dalšími odborníky všechny předměty neroztřídila, nepopsala a fotograficky nezdokumentovala. Navíc se jí podařilo vydupat ze země nové depozitáře, kde jsou látky uloženy v bezprašném a klimaticky stálém prostředí, bez přístupu přímého světla. Krok dopředu udělalo také restaurování a konzervace textilu. Správa hradu se tehdy obrátila na renomované mezinárodní centrum Nadace Wernera Abegga ve Švýcarsku s žádostí o spolupráci. Nadace bezplatně zrestaurovala pohřební oděvy Rudolfa I. Habsburského, Václava IV. a arcikněžny Eleonory. Mnoha radami pak přispěla k vybudování specializované dílny v bývalém Paláci šlechtičen na Pražském hradu. Pracoviště zahájilo provoz v roce 2000. Průzkum každé látky začíná u mikrobiologů. Rozborem určí, zda na tkanině nejsou bacily nebo plísně nebezpečné pro zdraví konzervátorek. Pokud ano, rozpráší nad látkou v podobě mlhy penicilin a další antibiotikum. Když skončí tato malá chemická bitva, přijde na řadu mikroskop a odbornice hledají sebenepatrnější stopy po barvách, vyšívání nebo nitích ovinutých drahými kovy. Stejně podrobně zkoumají vazbu tkaniny. Nejdéle vydrží hedvábí, protože je utkáno z vláken živočišného původu. Nitě z rostlin se po několika desetiletích rozpadají. „Podle barev a struktury vazby poznáme vzor a technologii, jakou tkaninu před staletími utkali,“ říká Bravermanová. Tvary ornamentů i způsob výroby slouží odborníkům podobně jako kalendář. Dozvědí se, kdy a kde asi látka přibližně vznikla. Na pomoc přicházejí poznatky z archivů, zahraniční literatury. Informace se získávají také chemickou analýzou, konzultacemi s botaniky, zoology, datování se upřesňuje pomocí rozpadu izotopu uhlíku. Pokud jsou na látce zbytky tělesné tkáně, přichází na řadu rozbor DNA. Pak konzervátorky textilu pátrají po dírkách od jehel, stopách záhybů, skladů, záševků a dalších krejčovských postupů, jimiž dávali řemeslníci látce tvar oděvu. „Tyto znalosti nám slouží při rekonstrukci oblečení. Můžeme s velkou pravděpodobností určit, jak roucho nebo plášť původně vypadaly,“ vysvětluje Bravermanová. Jaký tvar a vzor měla dalmatika Ladislava Pohrobka, můžete od poloviny listopadu vidět ve stálé expozici Příběh Pražského hradu.
***
Pohřební roucho šité horkou jehlou
Restaurovaný pohřební roucho krále Ladislava Pohrobka. Krejčí jej mj. ušili rovněž z části oděvu, který nosil král během svého života. Důkazem je obraz panovníka v iniciále, kde má na sobě krátký kabátec. Řemeslníci spěchali, protože vladař měl pohřeb tři dny po smrti. Na tehdejší dobu neobvykle brzy.
