Miroslav Zikmund se chlubí tím, že s Jiřím Hanzelkou prodali sedm milionů knih (Jen díky tomu, že měli monopol..., LN 11. 3.). Zajímavější by ale bylo, kdyby nám řekl, kolik z těch sedmi milionů exemplářů se prodalo v zemích, jejichž občané mohli svobodně psát a cestovat. Podle všeho naprosto zanedbatelné množství.
Napsal jsem, že Afrika snů a skutečnosti je zcela konformní s dobovou komunistickou propagandou (Až se Sahara zazelená, LN, Orientace 28. 2.), Miroslav Zikmund se vymlouvá na cenzuru. K tomu se dá říci jediné: tím, že si Hanzelka a Zikmund nechali cenzurovat knihy, přistoupili na dobová pravidla hry, která určoval totalitní režim. Slušní spisovatelé většinou nevydávali v 50. letech knihy ve statisícových nákladech, ale trpěli v koncentračních táborech, žili v exilu nebo psali do šuplíku.
Je politováníhodné, že Miroslav Zikmund není schopen nahlédnout bytostnou nemravnost své druhé cesty. V době, kdy si Češi a Slováci mohli nechat o svobodném cestování jen zdát, vyráží naše dvojice s plnou podporou režimních struktur a veškerým myslitelným zabezpečením na čtyřletou výpravu do Asie. Cestou autoři nejen propagují odpudivý režim, který ve stejné době ještě žalářuje desetitisíce politických vězňů, včetně spisovatelů, ale stávají se také privilegovanými informátory stranického vedení. Jaký je rozdíl mezi jejich tajnou zprávou z Indonésie a analýzami, které z této země posílali důstojníci rozvědky? Téměř žádný.
Cestou se H&Z rozhodli vstoupil do komunistické strany. Prý proto, aby podpořili její reformní křídlo a dodali svým zprávám váhu. Zda je to pravda, nebo sebeprezentace snad v budoucnu zjistí nějaký kritický životopisec naší dvojice. H&Z měli na cestování monopol a jen díky němu se proslavili a zbohatli. V normálních poměrech by jejich knihy měly sotva vyšší náklad, než mají cestopisy dnes.
O autorovi| Petr Zídek, historik a redaktor LN
