„Povídal mi jednou Zrzavý, pane Sudek, proč tu fotku děláte, vždyť to není umění? A já mu povídal, a pane Zrzavý, škrábe vás to?“
Já z toho tenkrát pochopil několik věcí, co je to fotografie, co je to umění a co je to zenové myšlení. Že je to vlastně všechno dohromady. Teď mám cosi jako fotografickou školu, jmenuje se to Ateliér Pod pumpou. Název se vysvětlí snáz, než proč jsem Neviditelného psa pojmenoval, jak jsem pojmenoval: prostě mám v tom ateliéru benzinovou pumpu. No a v té souvislosti s fotografickou školou občas taky narazím na otázku umění. Vymyslel jsem si takové podobenství. Je to, jako když si někdo usmyslí, že půjde pěšky z Prahy do Paříže. Koupí si pořádné boty a důkladný oblek a cestovní klobouk, vybaví se mapou a kompasem a snad i GPS, přečte si tucet knih o Paříži a vyrazí. Jde a jde, a když už si myslí, že je na konci sil, ocitl se v Rudné. Někde za čárou Berounky překoná pokušení to vzdát. Obrovský pocit štěstí, když dorazí na německé hranice. Pak několik měsíců uvažuje o tom, že je v Německu taky dobře, a v Homburgu si najde hezké děvče a na čas se usadí, až jednoho jitra uteče a pokračuje v cestě. V Alsasku nějakou dobu váhá, jestli je ještě v Německu, nebo už ve Francii, a jde pořád dál a dávno ztratil mapu a na nohou má desáté boty a jde a najednou je tu Neuilly-sur-Marne a vtom ho napadne, jestli to vlastně už není ta Paříž, a ve Vincennes si je už skoro jistý, že je to Paříž, a přesto jde dál a najednou vidí lavičku a sedne si na ni a vzhlédne a nad ním se klene Vítězný oblouk a kolem dokola je Place de l’Étoile a on pak zkoumá, jestli teď prožívá štěstí, a zjistí, že je mu to úplně jedno, neboť co je přirozenějšího než sedět na lavičce a vychutnávat, jak se mu opírá slunce do tváře.
Jako každé podobenství i tohle kulhá. Že v něm jde o satori, o osvícení, hlavně o pocit samozřejmosti, to je jasné a to je v pořádku. Problém je v tom, že se někdo v té pomyslné Paříži ocitne, ani neví jak, a někdo tak opravdu jde klopotně za cenu strádání. Asi bych si měl vypůjčit jiné podobenství, a to z Carrollovy Alenky: dívenka se tu pohybuje pomalu, když chce běžet, a čím pomaleji chce jít, tím více utíká. To je asi ta nejsprávnější metoda, jak se dostat pěšky z Prahy do Paříže v mém podobenství.
Ovšem to nejhorší je to, co vidíme kolem sebe na každém kroku, tom všedním, nikoli carrollovském, totiž poutníky pohodlně usazené někde mezi Rudnou a Loděnicí a povykují tam, že jsou v Paříži a kolem chodí kritici a teoretici a jásají, jak jim to v té Paříži náramně sluší, a jsou na to školy, ve kterých se učí, jak být v Paříži a ani nemusíte nikam chodit, jen prohlásíte, že jste došli do Paříže, a nikdo se neodváží vám říct, ukaž boty, jak to, že je nemáš prochozené? Nezbývá než uzavřít příslovím: odveď osla do Paříže, a komoň z něho nebude.
POSLEDNÍ SLOVO
