Panuje všeobecné mínění, že tunelovat lze pouze v bankovnictví a v hospodářských odvětvích. Tunelování však silně připomíná i nejedna pleticha vedoucí k osobnímu obohacení v oblasti kultury. Ono v kultuře většinou nejde o velké peníze, proto bývá sem tam nějaký ten kamarádův hříšek prominut. Z morálního hlediska je to ale stejné, ne-li horší.
Proto jako autorka projektu Cena Franze Kafky, jediné mezinárodní literární ceny v Česku, a jako členka jury, která volí laureáty, vznáším námitku proti platnosti letošní volby. Až z tisku jsem se dověděla, že cena má být udělena Arnoštu Lustigovi. Tento autor však nebyl nominován v souladu se statutem. Další problém spočívá v tom, že jednání jury se účastnilo pouze pět členů, ostatní včetně předsedy se omluvili. Nebyla splněna ani podmínka, že všichni členové mezinárodní jury tohoto autora znají, aby o něm mohli hlasovat. Lustigovo jméno jim bylo oznámeno až na místě. Obava, že J. Calder, M. Reich-Ranicki, A. Derval či W. Schmidt-Dengler od něj nic nečetli, se proto jeví jako nanejvýš oprávněná. (Byli by si jistě od něj něco předem přečetli, kdyby jim to v souladu se statutem bylo oznámeno včas.) Za české autory je na tuto cenu již několik let nominována Daniela Hodrová. Nebyla zvolena jenom proto, že jde o mezinárodní, nikoli českou literární cenu, a český autor Ivan Klíma ji už obdržel. Ze statutu totiž vyplývá, že cena musí mít celosvětové měřítko, má-li působit jako věrohodný arbitr literárních hodnot nadčasového charakteru, hodnot, jaké má dílo Kafkovo. Pokud budou vybíráni hlavně čeští autoři, dojde nejen k úpadku zájmu o tuto cenu v zahraničí, ale i ke ztrátě její prestiže v očích samotných členů jury: udělají si prostě výlet do Prahy, odhlasují, co se po nich chce, a rezignují na své odborné angažmá. Jinak je ale Arnošt Lustig dobrý spisovatel Cenu Franze Kafky pořádá Společnost Franze Kafky (SFK) a Hlavní město Praha (HmP). Cena obnáší deset tisíc dolarů a bronzový odlitek zmenšeniny Kafkova pomníku od Jaroslava Róny. Sošky, cosi jako „pražského Oscara“, dalo HmP zhotovit na deset let dopředu a zároveň přispívá na tento projekt každoročně částkou dvě stě tisíc korun. Cenu zatím obdrželi: Ph. Roth, P. Nádas, I. Klíma, E. Jelinek, H. Pinter, H. Murakami, Y. Bonnefoy. Arnošt Lustig byl od chvíle vzniku SFK jejím čestným předsedou s nulovým zájmem o její činnost. Na přelomu let 2005-2006 se stal poměrně neprůhledným způsobem řádným členem výboru. Od té doby si za prostředky této nonprofitní instituce dělá výlety tu do Berlína, tu do Argentiny a vydává v Nakladatelství Franze Kafky své knihy. Jelikož si jako živnostník par excellence umí své věci náležitě obšlápnout, získá navíc oněch deset tisíc dolarů. Sošku možná vrátí, aby se dala použít pro nějakého regulérního budoucího kandidáta. Má přece uznání.
Předpokládám, že se objeví antidatované dopisy a falešná svědectví, která všechno vyvrátí, že budu z jury exkomunikována, že budu nařčena z antisemitismu a že skončím před soudem pro urážku na cti. Poněvadž nikdo ze zúčastněných, kteří se na tomto „podvůdku“ podíleli, neuvěří, že Arnošta Lustiga považuji za dobrého spisovatele a že bych mu přála, aby vyhrál desetkrát tolik. Jen ne takto. Jen ne komplotem k uzoufání trapné malosti! A vážně nechci vědět, jak to probíhá jinde, kde do toho nevidím. Chci věřit, že barabové a živnostníci se v kultuře vyskytují ojediněle.
O autorovi| Marta Davouze, publicistka
