Ne duben, jak tvrdí T. S. Eliot, ale podzimní měsíce jsou ty nejkrutější - aspoň co se filmové distribuce týče. Sezóna letních blockbusterů je pryč, do vánočních titulů ještě nějaký čas zbývá (stejně se většinou není na co těšit) a předjarní šňůra filmů s nominacemi na Oscara leží v nedohlednu.
Není to tak, že by v těchto týdnech nastupoval do kin jen samý kinematografický odpad. Spíš než popelnici filmový podzim připomíná výprodejový koš u pokladen v hypermarketu. Můžete v něm najít cokoliv, a když hrabete dostatečně dlouho, narazíte i na perlu. Jako by distribučky v posledním čtvrtletí roku prostě vysypaly na plátna všechno, co jim zbylo na policích. Za říjen a listopad u nás mělo premiéru čtyřiačtyřicet titulů, což v průměrů činí téměř pět nových filmů týdně. V takovém kvantu se -mimo jiné - najde místo pro rutinní žánrovky (doják Noci v Rodanthe, akční jízda Rallye smrti), obskurnosti (transplantační muzikál Repo: Genetická opera!) i snímky, které jindy než na podzim premiéry prostě nemívají (bondovky či na Halloween vázané horory).
Mezi tím se ještě nenápadněji než ve zbytku roku krčí outsideři filmové distribuce: tituly, které odvážnější distribučky zakoupily na letních festivalech a teď se jejich tamní divácké úspěchy pokoušejí zopakovat v běžných kinech. Ukrutně šťastni, Sedmé nebe, Nadine, Ivetka a hora nebo aktuálně Mezi zdmi a Tokio! - zhlédnout tyhle a další filmy dá víc práce než slupnout běžnou popcornovku, ale o to sytější podívanou bývají. Oproti popcornovkám se také nesnaží zalíbit všem a nemusí každému sednout. Přesto jsou důležité. Když jim nebudeme dávat šanci, budou kina plná věcí, které se trochu líbí každému a nikomu pořádně. V opačném případě může každý doufat v dílo, které ho zasáhne možná na celý život.
O autorovi| Vojtěch Rynda, redaktor LN
