Iva Klestilová se inspirovala tvorbou dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena a vytvořila svou verzi jeho známé pohádky Sněhová královna.
Zřejmě důkladně poučena Andersenovou tvorbou se také rozhodla smísit různé styly a prvky, ale to, co u Andersena dokonale funguje, tady budí občas rozpaky. Kombinace prostého vyprávění, které připomíná až rozhlasové pohádky na dobrou noc, s akčními scénami působí nevyrovnaně, a občas dokonce trochu jako schválnost. U loupežnické scény - i vzhledem k realizaci - není dokonce jasné, jestli to má být parodie na některé televizní pokleslé pořady pro děti, nebo jde o komickou protiváhu lyrickým složkám textu.
Svým způsobem se na dramatizaci podepisuje bezbřehost zadání, když je inscenace určena dětem i dospělým. Malé děti nejspíše ocení klasickou strukturu pohádky, větší se pobaví moderními vložkami a rodičům jsou zřejmě určeny některé aktualizační a politické narážky, v nichž se připomíná Klestilová jako břitká autorka politických satir.
Pokud jde o zde uváděné civilizační jevy a výdobytky techniky, také se autorka mohla inspirovat tzv. novým pohádkovým trendem, kde princezny porážejí prince v počítačových dovednostech. Kupodivu je ale Klestilová nejsilnější v klasických pasážích, kde se logicky nejvíce prosazuje téma lásky a oběti, které vítězí nad silami sebemocnějšího zla. Poslání hry naštěstí vyznívá nedidakticky a působivé jsou i některé velmi poetické pasáže, které korespondují se zdánlivou prostotou příběhu o dívence Gerdě a její strastiplné pouti za milovaným Kájem zakletým mrazivou Sněhovou královnou.
Na inscenaci režisérky Zoji Mikotové je nejpůsobivější její výtvarná složka, kde Eva Rácová pracuje nápaditě s projekcí i zrcadly, stejně tak jako s půvabně stylizovanými kostýmy. Mikotová ale jinak jen pokorně sleduje text i s jeho problémy, které bohužel naopak ještě podtrhuje - viz výše zmíněný loupežnický výstup, za který by se nemusela stydět žádná komerční televize. Inscenaci bohužel chybí atmosféra, vnitřní rytmus občas klopýtá a na obvyklou vynalézavost jako by režisérka zcela zapomněla.
Pro herce byla možná docela zábava předvést několik rolí, v případě Vojtěcha Dyka dokonce záchrana. I když není jasné, proč zrovna představitel dospělého Káje ztvárňuje také Havrana, Dykovi to výrazně prospělo. Jeho Havraní extempore je neodolatelné na rozdíl od nevýrazného, kvílivého Káje. Také Vladimír Javorský si svého Soba viditelně užívá víc než Prince a Loupežníka. Jeho Sob je nejen vtipně výtvarně pojednán, ale má v sobě i jistou něhu a lidskou schopnost soucítění. Iva Janžurová je laskavou, popletenou, osamocenou, a přitom vychytralou Květinovou babičkou i velebnou, až mysteriózní Finkou. Těžký úkol má Kateřina Holánová v Gerdě, ale herečka si s ním záviděníhodně dobře poradila. Především se na Gerdu hodí typově, ale hlavně má v sobě punc autentické dětskosti až naivity, která jejímu výkonu dodává mimořádnou věrohodnost. Proto může procházet všemi situacemi tak samozřejmě, i když síly ubývají a nástrahy rostou. Čistota jejího projevu vnáší do inscenace další rozměr a určitě umožní dětem snadnou identifikaci s hlavní hrdinkou.
Sněhová královna Miluše Šplechtové je Holánové důstojným protivníkem. Její vznosný kostým jakoby zvonil ledem, stejně jako její hlas. Na scénu s ní opravdu vchází mrazivé ovzduší sterilní a mrtvé krásy. Emoci projeví až v závěru, když její panství neodvratně končí. I přes tyto dobré herecké výkony je však škoda, že režisérka neuchopila text razantněji a snad až příliš se spolehla na sílu nesmrtelného příběhu. A možná mohla uvážlivěji zacházet i s časem, menší děti na druhé premiéře pozornost ke konci už evidentně zcela ztrácely.
HODNOCENÍ LN *** Hans Christian Andersen: Sněhová královna
Napsala: Iva Klestilová Režie: Zoja Mikotová Výprava: Eva Rácová Hudba: Zdeněk Kluka Dramaturgie: Iva Klestilová Národní divadlo, premiéra 25. dubna 2008
