Až se bude jednou zkoumat, kdy si pod sebou Husní Mubarak definitivně podřízl hůl, možná se objeví datum 3. únor 2011, kdy Egypt zastrašil evropské novináře. Až do včerejška vycházel mainstreamový mediální obraz Egypta, řekněme, neutrálně: vláda je sice autoritářská, ale drží palec na stabilitě oblasti; naše sympatie jsou sice na straně rebelů, ale hrozba mocenské anarchie ty sympatie tlumí. Počínaje včerejškem z toho oficiální Egypt vychází jako despocie, jíž není pomoci. Vše ostatní jsou jen kdyby.
Kdyby se západní novináři v Egyptě včera nestali lovnou zvěří, mohli bychom psát - ano, i my novináři bychom mohli psát -, že žurnalisté nejsou posvátnými krávami. Že když přijdou někde k úhoně, je to jakási daň za to, že chtějí být při tom. Novinářského samožerství je všude na světě tolik, že tato faktická poznámka jejich stavu neublíží. Ale paušální útok na ně přispěl ke zlomu.
Kdyby nebylo včerejších útoků, nacházela by Evropa asi více argumentů pro setrvání Mubaraka než pro jeho pád. Teď je to obráceně.
Kdyby byla Evropa velmocí jako za Napoleona, do Egypta by poslala dělové čluny. Teď už tu sílu nemá, zato má extrémní citlivost na mediální obrazy. Včera z Káhiry přicházely obrazy zvlášť brutální, jež snad měly sdělit Mubarakovo poselství, že je to situace pro použití síly, ne pro žurnalisty. Ale v Evropě dosáhly pravého opaku. I politici jako Karel Schwarzenberg, jenž projevuje jistou velkorysost ke zvykům regionu i jeho vladařů, zlomili nad Mubarakem hůl.
Kdyby Mubarak slyšel na slova „klidné předání moci“, mohl by ještě vyváznout jakž takž se ctí. Místo toho se zdá, že na ta slova slyší jen egyptská armáda. I nejzarytější pacifista musí uznat, že spolehlivější pojistku stability Egypt nemá.
