Neděle 16. ledna 2022, svátek má Ctirad
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Pohřeb hravosti v kolumbáriu

Česko

Česko se po třinácti letech dočkalo německého divadelníka, skladatele a sociologa Heinera Goebbelse a jeho hry Černé na bílém.

Místo hravé inscenace ale na diváky dolehl chvílem až funerální patos.

Pražský festival Struny podzimu si od svých počátků už čtrnáctý rok systematicky buduje v našem kulturním dění stále výraznější pozici významné křižovatky nebo mostu mezi hudebními žánry. Usměrňuje dění na této mnohoúrovňovém křížení tak, aby pro většinou vyhraněné publikum – od tradičních milovníků klasické hudby po klubové fandy jazzu a fanoušky rocku – nenásilně vytvářel prostor setkávání. Motto „inspirace – crossover – osobnosti“ se daří festivalovému týmu úspěšně naplňovat, pochopitelně i se všemi riziky, která provoz tak komplikovaného provozu může vyvolat.

Do této koncepce přesně zapadla česká premiéra Černé na bílém, profilové produkce známého německého sociologa, skladatele, hudebníka a divadelníka Heinera Goebbelse (1952), který se právě v „meziprostoru“ hudebních žánrů pohybuje dlouhodobě. S inscenací Černé na bílém, která měla premiéru v podání Goebbelsova uskupení Ensemble Modern v roce 1996, sklízí autor po světě úspěch. Je zbytečné se pokoušet Černé na bílém nějak žánrově vymezit – vždyť Goebbels si zde s hudebními žánry záměrně pohrává tak, že z nich do jisté míry činí aktéry své hříčky.

Setkání „vážné“ hudby nejrůznějších kompozičních technik, jazzu, rocku, recitace i roztodivných hluků, skřípotů a zvuků s číslovanou strukturou „hudebního divadla pro orchestr“ pražskou křižovatkou neprojelo bez drobných kolizí. Před třinácti lety by Goebbelsova inscenace jistě v Praze prosvištěla hladce a mohla posloužit jako nahlédnutí do tehdejšího proplétání výhonků hudebních žánrů a stylů. Uvádět Černé na bílém dnes spíše jen obnažuje dobovou podmíněnost podobných projektů. Nejhumornějším aspektem produkce tak byla konfrontace kdysi módního zboží hudebně-divadelního postmoderního „crossover pasticcia“ se zkoprnělým publikem, které se nemohlo rozhodnout, zda kupuje kvalitu, nebo jen lákavě zabalený artikl na jedno použití.

Jak interpreti, tak diváci se ale brali příliš vážně – a zmateni „uměleckou závažností“ recitace úryvků z Poeova Stínu a privátního načuhování Müllerovy smrti upadli do křeče patosu až funerálního, který nedokázala prolomit ani poznámka recitátora „kde mám brejle“. V kinosále ARTminus tak bylo možno slyšet špendlík spadnout do posvátného ticha i na místech, kde se publikum mohlo svobodně smát. Chybou (ovšem Goebbelsovou) bylo použití nahraného „základu“, který inscenaci i roli Bergu posunul kamsi k asociacím s „karaoke“ z „juke boxu“.

Mladí interpreti orchestru Berg, svěžího uskupení talentovaných interpretů s dirigentem Peterem Vrábelem, v inscenaci nejen profesionálně hráli na své nástroje, ale i amatérsky na půjčené a vyluzovali ony hluky. Ale měli si hrát i doslova v režii tandemu Skutr. Patrně pod dojmem Goebbelsova věhlasu však upadli do jakési zkostnatělé strnulosti. Připravili se tak o základní východisko účinku inscenace – spontánnost a nadšeneckou energii. Hrát si na „hru“ je intelektuální koncept již příliš zatěžkaný atributy, které jsou s hravostí a hrou neslučitelné – až celá produkce připomínala pohřeb hravosti v kolumbáriu, vytvořeném příhodně z recyklovatelných kartonových krabic. Bohužel nevyšel ani (věříme, že jindy) spolehlivý efekt „pískající konvice“, a tak opravdovým zážitkem zůstal Mikuškův zpěv a zázrak náhodného melodického putování kovového bodce po strunách japonského nástroje koto.

Černé na bílém přesto mělo v programu festivalu své oprávněné místo – inscenace byla cenná právě tím, že naznačila limity podobných multižánrových projektů, u nichž důležitou podmínkou je, že publikum se stává plnoprávnou součástí scény. Někdy se to prostě nepodaří. Nadčasovou kvalitou tak zůstal apel na hledačství a očistnou sílu hravosti.

HODNOCENÍ LN ***

Heiner Goebbels: Schwarz auf Weiss / Černé na bílém

Hudební nastudování: Peter Vrábel, orchestr Berg Režie: Skutr (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) Veletržní palác ARTminus, 29. září 2009, Struny podzimu

lidovky.cz

Více fotografií najdete na www.lidovky.cz/kultura

Autor:

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nečekaný příbuzenský vztah. Vévodkyně Kate a Meghan pojí krev Přemyslovců

Premium Učebnice mluví jasně. Přemyslovci vymřeli po meči v roce 1306, kdy byl mladičký král Václav III. zákeřně zavražděn...

Češi investují do kryptoměn ve velkém. Stát řeší, jak je přinutit přiznat zisky

Premium Ještě nedávno byly virtuální měny jako bitcoin investicí především pro lidi, kteří chtěli experimentovat a nebáli se...

Podnikání na rodičovské: Co všechno musíte splňovat?
Podnikání na rodičovské: Co všechno musíte splňovat?

Stále více maminek touží po možnosti pracovat i s malými dětmi. Jak je to s mateřskou, rodičovskou a na co mají maminky podnikatelky nárok? Na to...