Minulý týden zemřel nacistický válečný zločinec, který se osobně podílel na vyvraždění obyvatel Ležáků
Potkal jsem je postupně v letech 1998 až 2003. Tři muži, kteří o sobě vzájemně nevěděli a přece měli cosi společného: svého času dostali rozkaz, aby stříleli bezbranné civilisty. A všichni tři (dva z nich se do popravčích čet hlásili dobrovolně) tento rozkaz splnili. Jeden ve Velkém Meziříčí, druhý v Lidicích a třetí pár kilometrů od Ležáků...
Ten první měl v očích slzy a tvrdil, že mu pistole nakonec nevystřelila (usvědčil ho však jiný popravčí), ten druhý nasadil arogantní masku a prohlásil, že pokud v Lidicích někoho zastřelil, musel to být terorista. Třetí popravčí, byl to Heinz Barth, nehledal žádné výmluvy: „Ano, já jsem vrah,“ řekl.
Heinze Bartha (1920), který zemřel 6. srpna tohoto roku, jsem objevil počátkem roku 1998, pár měsíců po jeho propuštění z vězení, kde si od roku 1983 odpykával původně doživotní trest. Připomínal nenápadného úředníka na penzi. Uzavřený, se zvláštním jakoby zastřeným pohledem… Přestože byl justicí tehdejší NDR odsouzen především za svou aktivní účast při vypálení francouzské obce Oradour-sur-Glane a při vyvraždění 642 civilistů, ve vyšetřovacích spisech můžeme objevit ledacos zajímavého o Barthově působení na našem území.
Než se syn chudého železničáře z města Gransee stal masovým vrahem, prošel školou Hitlerjugend. Bylo mu teprve třináct let a už se tu, jak vyprávěl, učil zacházet s nejrůznějšími zbraněmi, včetně granátů.
Pak z něho udělali příslušníka Schutzpolizei (Schupo) a poslali ho do protektorátu Čechy a Morava. Svou oddanost Hitlerovi měl možnost prokázat například 24. června 1942, kdy se stal jedním z katů mužů a žen z Ležáků. I po letech uměl detailně popsat pískový lom nedaleko pardubického Zámečku, kde byli Ležáčtí vražděni. Pamatoval si, že to byla středa. Vybavil si počasí, také to, že stříleli i za tmy, ve světle reflektorů. Někteří prý před smrtí cosi volali, žel, česky neuměl, tak jim nerozuměl…
Byl rovněž členem popravčí čety v Lubech u Klatov, kde nacisté zavraždili 92 lidí. Lidi rovněž střílel, jak přiznal, v Táboře.
Barth si tak vyslouží vysněnou uniformu SS a hodnost poručíka. Působí pak na východní frontě, bojuje u Žitomiru a později při invazi v Normandii, kde přijde o nohu. Ještě předtím se však ocitá – 10. června 1944 – v obci Oradour. Jako velitel čety I. praporu granátnického pluku Der Führer. U soudu přizná, že střílel zajaté muže a že se podílel i na vypálení kostela, ve kterém uhořelo 247 žen a 205 dětí.
Po válce se mu podařilo utajit svou účast v jednotkách SS, zatajil i to, co dělal v Čechách. „Nebyl to problém,“ svěřil se mi. „V Německu byl tenkrát zmatek, všude spousta uprchlíků, kdo měl štěstí, mohl získat i zcela novou identitu.“ Žil pak v NDR, ve svém rodném městě. (Pár kilometrů od něho například bydlel, než se vystěhoval do SRN, nikdy nepotrestaný masový terezínský vrah Herbert Mende). Barth se živil jako obchodní příručí a později se stal šéfem oddělení obchodního družstva. Na starosti měl – racionalizaci práce…
Odhalen byl až v roce 1981. Přestože Evropu stále rozdělovala železná opona mezi dvěma zcela odlišnými světy, přece jenom se v tomto případě podařilo skloubit – byť ne úplně ideálně – činnost vyšetřovatelů z Francie a obou německých států. Svůj nemalý podíl tu měla i tehdejší československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců, která předložila, jak je patrné i z jejích zápisů, řadu svědectví o Barthově působení právě na našem území.
Jeden z tehdejších vyšetřovatelů vzpomíná, že Barth nic nezatajoval, nevymlouval se na rozkazy nadřízených, zdůrazňoval svou vinu. Litoval svých činů a mluvil o pokání. Pomohl odkrýt některé neznámé skutečnosti, týkající se zejména událostí v Oradouru, ale třeba také u nás.
Mnozí další ještě žijí
Heinz Barth zemřel. Mnozí ale stále ještě žijí. Leckteří, na rozdíl od Bartha, nikdy nestáli před soudem. Zmíněná československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců registrovala (těsně před tím, než ji v roce 1990 zrušila tehdejší Čalfova vláda) 48 konkrétních žijících lidí, kteří na území někdejšího Československa nejenom třeba mučili, ale přímo vraždili, případně dávali k vraždám pokyn. Jak jsem se mohl přesvědčit (natočil jsem o tom i řadu reportáží), byli a jsou další, o kterých vzpomínaná komise ani nevěděla. Ještě v roce 2006 jsem takovýchto lidí napočítal jedenáct. Ale určitě jich bude více…
Připomínal nenápadného úředníka na penzi. Uzavřený, se zvláštním jakoby zastřeným pohledem…
O autorovi| Stanislav Motl, reportér TV Nova
