Pokus o svržení vlády KSČ

Čtenář druhého dílu slavných Pamětí Václava Černého narazí na straně 331 na zmínku o „JUDr. Jaroslavu Borkovcovi a jeho skupině“. Píše se tu o počátcích československého komunistického režimu a Černý konstatuje, že Borkovcova protitotalitní akce „byla reálná a byla vůbec nejodhodlaněji a nejradikálněji pojatým výkonem branné demokratické rezistence“. I čtenář, který už ví, že Paměti pana profesora nejsou zrovna nejspolehlivějším zdrojem informací, zpozorní: o nějakém Borkovcovi nikdy neslyšel. Začne-li se o věc zajímat, zjistí, že muž toho jména byl v listopadu roku 1949 popraven. Pak bude hledat odbornou literaturu, ovšem nenajde nic, jen pár nepříliš obsáhlých zmínek v různých knihách a naštěstí i podrobný článek v deset let starém vydání týdeníku Respekt.

Je to velmi výmluvná situace: kdekdo se tu vyjadřuje k padesátým letům, k případu bratří Mašínů, k odboji či odporu a vůbec k počínání tehdejší české společnosti, ale o zcela zásadním pokusu o státní převrat se neví skoro nic. Za rok uplyne od pádu komunismu dvacet let a čeští historikové si nenašli čas, aby téma podrobně pojednali: teprve teď začal jeden z nich (příznačně nejmladší generace) na věci pracovat, ale zatím je na počátku, čte spisy.

Vrátíme ČSR k demokracii
O co vlastně v případu skupiny kolem Jaroslava Borkovce šlo? Začněme od jiného jména. Klíčovou postavou zmíněné odbojové organizace byl totiž podle všeho voják, major Květoslav Prokeš (nar. 1897). Když v únoru 1948 komunisté převzali vládu, měl už za sebou dlouhou vojenskou kariéru. Na začátku nacistické okupace se zapojil do podzemního hnutí a v prosinci 1939 uprchl ze země, aby vstoupil do československé armády v zahraničí. Působil pak v západních i východních čs. jednotkách a na Středním východě. Velmi brzy po osvobození byl ovšem z politických důvodů perzekvován: již v roce 1946 se o něj zajímá Divizní obranné zpravodajství – projevuje zájem hlavně o to, kde všude Prokeš provádí „propagandu pro Západ“ a s jakými organizacemi je ve styku. Po únoru major logicky patřil k prvním důstojníkům vyhozeným z armády.

Prokeš se – alespoň podle toho mála informací, které máme k dispozici – zaobíral myšlenkou na svržení vlády KSČ poměrně dlouho; už na podzim 1948 začal plánovat se slovenským generálem Samo Korbelem puč. Teprve pak se seznámil s pražským právníkem, předválečným politikem a vězněm nacistů dr. Jaroslavem Borkovcem (nar. 1906), který měl poměrně jasnou představu nového skutečně demokratického uspořádání. Prokešovi se idea zamlouvala – a tak mu v únoru 1949 prozradil, že patří ke skupině, která připravuje vojenský převrat.

Borkovec se stal Prokešovým politickým poradcem a spolu začali rozpracovávat detaily spiknutí: chtěli přepadnout policejní centrálu v Bartolomějské ulici (to měl být úkol dalšího člena jejich skupiny, někdejšího kriminálního rady Rudolfa Hrbka) a generální štáb armády. Podle archivních materiálů měla být jen pro ovládnutí Bartolomějské a věznice na Pankráci připravena čtyři nákladní auta se sedmdesáti samopalníky. Dále chtěli odbojáři obsadit sídlo ÚV KSČ, jednotlivá ministerstva, pražský rozhlas či letiště v Praze-Ruzyni a Kbelích. Souběžně měli být osvobozeni političtí vězni, internován prezident a členové vlády, rozehnány Lidové milice, zrušen Sbor národní bezpečnosti. Plánovalo se též rozpuštění komunistického parlamentu a národních výborů.

Těžko přesně říct, jaké byly detaily plánu, protože k dispozici jsou zatím jen dokumenty z pozdějšího vyšetřování a soudu (a nelze jednoznačně určit, co byla pravda a co vykonstruovala StB pro účely procesu). Zdá se ale, že Borkovec s Prokešem zamýšleli vrátit zemi k demokracii. Vedení země chtěli prozatím svěřit zvláštním vojenským skupinám, v jejich čele měl stanout (tehdy vězněný) generál a někdejší vůdce pražského povstání Karel Kutlvašr. Plánovali zřejmě také vrácení ukradených majetků původním majitelům, zrušení politických soudních verdiktů a obnovu normální demokratické soutěže politických stran.

Den převratu – 17. květen 1949
Do akce Borkovec a Prokeš zapojili nebo se snažili zapojit důležité vojenské posádky po celé zemi. Prokeš dlouho objížděl své známé v menších městech a ve vojenských mimopražských jednotkách a nakonec určil datum a hodinu puče: 17. května 1949, tři hodiny po půlnoci. Zhruba měsíc před stanoveným datem se ale objevily první vážné komplikace. Generál Samo Korbel, který měl připravovat převrat na Slovensku, uprchl do zahraničí a zřejmě nezařídil nic. Pár dní před převratem se navíc Prokeš s Borkovcem dozvěděli, že existuje i další skupina plánující puč, ovšem až na pozdější dobu. Sešli se s jejím zástupcem Milošem Vokurkou-Borovičkou (zřejmě spolupracovníkem StB), ale nenašli společnou řeč. Domluvili se na další schůzce, ale 16. května byli spolu s dalšími členy své skupiny pozatýkáni.

Dva měsíce nato začal monstrproces – obžalováno bylo téměř šedesát lidí, Prokeš i Borkovec dostali trest smrti (stejně jako armádní důstojník Vratislav Janda a další tři lidé) a 5. listopadu 1949 byli popraveni. Borkovec i Prokeš odešli podle dobového záznamu na smrt tiše, bez jakéhokoli prohlášení, Janda pouze řekl: „Bože, poroučím ti osud svůj!“ Rudolfu Hrbkovi soud vyměřil doživotní trest (propuštěn byl v roce 1963), Vokurka-Borovička byl zproštěn obžaloby.

Dvě věci je nakonec třeba zdůraznit: za prvé, že všichni hlavní pučisté byli už za války za své konání pronásledováni nacisty nebo proti nacismu bojovali; a za druhé, že se na pokusu o svržení vlády KSČ podílela řada mladých lidí, především skautů, které do akce zapojila a při výsleších na StB pak chránila jejich vedoucí Dagmar Skálová, následně vězněná celkem šestnáct let. Nebyl to převrat nějakých „placených záškodníků“, ale statečných lidí, kteří se nechtěli dívat na hnusný režim a rozhodli se riskovat pro svobodný život ostatních. Po roce 1989 byli účastníci pokusu o převrat rehabilitováni a Květoslav Prokeš povýšen do hodnosti plukovníka in memoriam.