Pátek 20. května 2022, svátek má Zbyšek
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

„Poláci získali západní mentalitu“

Česko

hodnotí dvacet let budování nové polské demokratické společnosti historik Andrzej Chwalba

* LN Český prezident Václav Klaus razí teorii, že komunismus se před dvaceti lety zhroutil prakticky sám. Polsko bylo první zemí, kde u kulatého stolu začala jednání komunistů o „kapitulaci“ a změně totalitního režimu v demokratický. Co k tomu polské komunisty vedlo? Byla to síla opozice, nebo spíše zhroucení hospodářství, kterého jsme na konci osmdesátých let byli v Polsku svědky?

Konec osmdesátých let to byla v Polsku bezvýchodná situace. Solidarita byla příliš slabá na to, aby komunisty porazila, a komunisté už byli příliš slabí, aby porazili Solidaritu. Takže dohoda se jevila jako jediné možné řešení. K jednání tlačil stranické vedení Gorbačov a zároveň připomínal, že s „bratrskou pomocí“ počítat rozhodně nemohou. K jednání je tlačili i mladí členové stranického aparátu, kteří vycítili svoji šanci v procesu vlastnických změn státních podniků. To se jim do značné míry povedlo, „privatizace“, které se v Polsku říká také „kapitalizace nomenklatury“, vlastně začala mnohem dříve, než systém oficiálně skončil. Straničtí funkcionáři měli zkrátka také dost šedého, beznadějného života v lidově-demokratickém Polsku. Také chtěli bohatnout, chtěli si ten majetek užívat, cestovat na západ... Konečně byl tady poslední faktor: k jednání s opozicí režim tlačila i církev, kterou v jejích snahách diskrétně podporoval papež Jan Pavel II.

* LN Jaká byla v době přechodu od totality k demokracii role generála Wojciecha Jaruzelského, pučisty a osnovatele stanného práva, ale současně člověka, který dokázal být v již svobodném Polsku prvním důstojným prezidentem a předat moc do rukou svého demokratického nástupce?

Generál Jaruzelski po pravdě v období přechodu k demokracii ani příliš nepomáhal, ani překážel. Na kolik jen to bylo možné, podporoval obrodu svého politického zázemí, tedy transformaci komunistické strany na postkomunistickou levici a také už zmíněný proces „kapitalizace nomenklatury“. Hodně úsilí také věnoval tomu, aby se uchránil před soudem za komunistické zločiny. Je třeba si pamatovat, že jde o člověka, který byl zodpovědný za výjimečný stav v Polsku a za smrt více než stovky nevinných dělníků, kněží či členů inteligence.

* LN Rok 1990 je spojen s Balcerowiczovou šokovou reformou, která naplnila polské obchody zbožím, ale zároveň pro část Poláků znamenala pád do chudoby. Je z dnešního hlediska Leszek Balcerowicz kladným hrdinou a polská reforma příkladem úspěchu?

Balcerowicz je po letech hodnocen pozitivně. Přesto, že se v procesu urychlené privatizace stalo mnoho chyb, dokázal připravit pro polskou tržní ekonomiku vcelku zdravé základy, navíc se mu podařilo snížit státní dluh, a konečně vytvořil podmínky pro obrovský rozvoj drobného a středního podnikání, především v sektoru služeb. Díky tomu, navzdory naprosto katastrofální ekonomické situaci osmdesátých let, už v roce 1992 Polsko dosáhlo růstu HDP. Když Balcerowicz zahajoval své reformy v prosinci 1989, Polsko čelilo dramatickému civilizačnímu propadu celého státu, snižující se kvalitě života, klesajícím reálným příjmům obyvatelstva, znehodnocení až 80 procent výrobních prostředků v továrnách, nemluvě ani o zničeném životním prostředí. V roce 1990 západní experti psali, že na překonání tohoto propadu Polsko bude potřebovat desítky let. Situace v Československu či v Maďarsku se s tím vůbec nedala srovnávat. Přesto si Polsko poradilo mnohem dříve a zásadním způsobem se modernizovalo. Nebylo by to možné bez Balcerowicze, ale patrně by to nebylo možné především bez mobilizace a podnikavosti Poláků, zejména nejmladších generací.

* LN Proč byla první léta polské demokracie tak chaotická, že si člověk málem ani nezapamatoval jména premiérů, a jak velký podíl na tom měl Lech Walesa jako prezident?

Nejen lidé ze zahraničí měli problém se zapamatováním si jednotlivých premiérů a ministrů. Poláci to řešili také. Nicméně si myslím, že podobný chaos a zmatek v politice první poloviny devadesátých let byl typický i pro mnohé další postkomunistické státy. Poláci zkrátka nebyli odkojení mlékem matky demokracie. Demokracii se museli teprve učit a učili se většinou „za pochodu“ nebo spíše „v běhu“, narychlo. Navíc chyběli lidé: mladí moderní manažeři, vzdělaní lidé, kteří v osmdesátých letech v obrovských počtech odcházeli do zahraničí, vyhnáni generálem Jaruzelským a jeho politikou. Stabilizaci neusnadňoval ani prezident Walesa, který ve vlastním mocenském zájmu podněcoval tzv. „válku nahoře“ – tedy smrtící konflikt uvnitř elit bývalé demokratické opozice. Walesa byl totiž velkým vůdcem opozičního hnutí Solidarita, ale později v úloze prezidenta spíše překážel než napomáhal zdárné transformaci.

* LN Polsko bylo první zemí střední Evropy, která odstranila komunisty od moci, ale také první, kde se už jako „postkomunisté“ vrátili k moci. V čem byl základ jejich úspěchu a jak velký problém jejich návrat pro Polsko byl? Není paradox, že právě komunisté dovedli později Polsko do Evropské unie?

Hluboké a nevyhnutelné štěpení a konflikty uvnitř Solidarity, která byla konglomerátem mnoha nesourodých ideových proudů, vysoká sociální cena ekonomických reforem, špatná informační politika a konečně nostalgie části společnosti za jistotami Polské lidové republiky – to všechno vedlo k návratu postkomunistů k moci. K tomu je třeba připočítat neukončenou nebo spíše neprovedenou lustraci a dekomunizaci, která také posílila Svaz demokratické levice jakožto personální pokračování komunistické strany. Podobné jevy lze sledovat téměř ve všech státech bývalého sovětského bloku, takže Polsko nebylo nějakou velkou výjimkou. Možná ale s tím rozdílem, že polští postkomunisté už s komunismem neměli mnoho společného, vůbec nepodporovali návrat ke staré, šedé realitě, obrátili se k pragmatismu. Nicméně skutečnost, že se Polsko stalo členem NATO a Evropské unie, byla výsledkem snah elit všech uskupení a snah polských občanů. Byl to jejich úspěch spíše než úspěch politiků, tím méně úspěch postkomunistických politiků.

* LN Bývalý komunistický ministr Aleksander Kwasniewski se stal klíčovou postavou desetiletí mezi roky 1995–2005, v roce 2000 byl dokonce zvolen v prvním kole. Kdyby to ústava umožňovala, byl by ještě dnes prezidentem? Čím Poláky tak okouzlil?

Kwasniewski se prezentoval jako otevřený a konciliační politik evropského střihu, přímá antiteze konfliktního Walesy. Měl podporu nejen svého tábora, ale i tisíců obyvatel nespokojených s vývojem země. Důležitou skutečností bylo, že v období krutých ideových bojů se prezentoval jako „prezident všech Poláků“ – a tento tah mu opravdu vyšel. Byl patrně také první, kdo v takové míře a natolik úspěšně používal moderní prostředky sociotechniky a PR. Navíc druhá strana neměla žádného dobrého protikandidáta. Nebyl to ani – v prvních volbách – nevyzpytatelný Walesa, ani – při druhém klání – nevýrazný a „povrchní“ lídr Solidarity Marian Krzaklewski.

* LN Vláda Volebního hnutí Solidarita pod vedením Jerzyho Buzka v letech 1998–2002 provedla několik zásadních reforem, ale pak zcela propadla ve volbách. Podařilo se jí změnit Polsko, tak proč na to polští voliči reagovali tak odmítavě?

V podstatě lze říci, že z reforem Buzkovy vlády se zcela povedla jen jedna – samosprávní, která vedla ke vzniku silných krajů-regionů. Ty ostatní, reformy zdravotnictví, důchodového systému a školství, nejsou dnes příliš pozitivně hodnoceny. O osudech Buzkovy vlády však rozhodl nejen negativní společenský ohlas reforem, které byly realizovány příliš rychle, i když nikdo nepochyboval o jejich nezbytnosti.

* Pokračování na straně V

Dokončení ze strany IV

Šlo také o korupční skandály a rozpad vládnoucího pravicového tábora. Negativní dopad měla také skutečnost, že premiér nebyl zároveň šéfem vládní strany a příliš veliký vliv měl na něj a jeho ministry předseda Volební akce Solidarita Marian Krzaklewski. Prohra tohoto uskupení znamenala mj. začátek konce silného postavení odborů (konkrétně Solidarity) v polské politice.

* LN V roce 2002 se triumfálně opět vrací k moci bývalí komunisté. Čtyři roky jejich vlády ale končí smrští korupčních skandálů, vládním chaosem a nástupem zcela nových sil v čele s bratry Kaczynskými. Dodnes se ale jen velmi málo vyšetřilo. Byla skutečně vláda Leszka Millera tak zkorumpovaná a klientelistická, jak to vypadalo?

Skutečně šlo o nejvíce zkorumpovaný kabinet v dějinách Polska po roce 1989. Varování mnohých lidí z levice, aby se „nehodovalo s boháči“, nebylo nic platné. Orchestr na Titaniku vlády Leszka Millera ještě vyhrával, ale postkomunistická loď plula na svoji poslední cestu. Po volebním debaklu v roce 2005 se Svaz demokratické levice dodnes nedostal ani ke zlomku dávné moci a vlivu. Tak jako dříve skončila éra odborových předáků, tak je pryč doba bývalých komunistických funkcionářů.

* LN Bratři Kaczynští se pak na dva roky v bizarní koalici se Sebeobranou a Ligou polských rodin ujali moci a vyhlásili „Čtvrtou republiku“, která ale za dva roky skončila. Je obraz těchto dvou let, v něčem připomínající chaos počátku let devadesátých, jen negativní?

Na vyvážené hodnocení historika je zatím příliš brzo. Nicméně lze říci, že v politické sféře nápad na vytvoření „Čtvrté republiky“ nezískal akceptaci společnosti, ale na druhé straně z hlediska trhu, modernizačních procesů, rozvoje školství či strukturálních reforem vláda Kaczynského byla hodně úspěšná.

* LN Když si to vezmeme, tak Poláci zatím pokaždé v nových volbách vyjádřili nespokojenost s předešlou vládou a poslali ji v lepším případě do parlamentní opozice. V mnoha případech se polská politika vyvíjela velice chaoticky, hodně se mluvilo o korupci, agentech, spiknutích. Přesto asi neváháte označit minulých dvacet let za nejúspěšnější období v novodobých dějinách Polska?

Ale časté změny vládnoucí většiny jsou přece naprosto typické pro současnou demokracii! Je to věc přirozená, samozřejmá a očekávaná. Polská politika devadesátých let působila chaotickým dojmem – a opravdu taková často byla. Nicméně postupem času se politický systém stabilizoval a dozrál. Politika se stává stále transparentnější a například míra korupce v Polsku v posledních letech stále klesá a podle mezinárodních výzkumů je nyní nižší než v České republice. Průzkumy veřejného mínění z posledních let také ukazují, že úroveň optimismu a spokojenosti je v Polsku nesrovnatelně vyšší než ve složitém období devadesátých let. Poláci jsou si vědomi toho, čeho dosáhli. Ve velké míře se také změnila polská mentalita, z „nárokovací“ komunistické na více „západní“, pragmatickou a otevřenou. Je to také výsledek rozsáhlých mezinárodních kontaktů a rostoucí vzdělanosti společnosti. Vzdělaní lidé jsou teď největším polským národním bohatstvím. V roce 1988 na vysokých školách v Polsku studovalo 400 tisíc lidí, dnes je to kolem 2 milionů. Spolu s tím ustupují i četné předsudky vůči sousedům – a zde musím říci, že Češi jsou v průzkumech na samé špici žebříčku nejsympatičtějších a nejdůvěryhodnějších národů.

***

Profil

Andrzej Chwalba (nar. 1949) Je historik, profesor a bývalý prorektor Jagellonské univerzity v Krakově. Jeden z nejuznávanějších odborníků na moderní polské dějiny. V roce 2008 v češtině vyšla jeho kniha „Polsko 1989–2008. Dějiny současnosti.“

Poláci zkrátka nebyli odkojeni mlékem matky demokracie. Demokracii se museli teprve učit a učili se většinou „za pochodu“

Autor:

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Vláda má 20 korun z každého litru benzinu, říká šéf sítě levných čerpacích stanic

Premium Nikoho nenechají na pochybách, že tohle je nízkonákladová firma, kde se nehýří. Okázalost tu nemá místo. Spolumajitel...

Všechno vymyslela Škrlová. Je to hlava manipulace, říká režisér Síbrt

Premium Před patnácti lety Česko šokovala kuřimská kauza. Týrání malých chlapců nejbližšími příbuznými i podivná role „Aničky“....