* LN Český prezident Václav Klaus razí teorii, že komunismus se před dvaceti lety zhroutil prakticky sám. Polsko bylo první zemí, kde u kulatého stolu začala jednání komunistů o „kapitulaci“ a změně totalitního režimu v demokratický. Co k tomu polské komunisty vedlo? Byla to síla opozice, nebo spíše zhroucení hospodářství, kterého jsme na konci osmdesátých let byli v Polsku svědky?
Konec osmdesátých let to byla v Polsku bezvýchodná situace. Solidarita byla příliš slabá na to, aby komunisty porazila, a komunisté už byli příliš slabí, aby porazili Solidaritu. Takže dohoda se jevila jako jediné možné řešení. K jednání tlačil stranické vedení Gorbačov a zároveň připomínal, že s „bratrskou pomocí“ počítat rozhodně nemohou. K jednání je tlačili i mladí členové stranického aparátu, kteří vycítili svoji šanci v procesu vlastnických změn státních podniků. To se jim do značné míry povedlo, „privatizace“, které se v Polsku říká také „kapitalizace nomenklatury“, vlastně začala mnohem dříve, než systém oficiálně skončil. Straničtí funkcionáři měli zkrátka také dost šedého, beznadějného života v lidově-demokratickém Polsku. Také chtěli bohatnout, chtěli si ten majetek užívat, cestovat na západ... Konečně byl tady poslední faktor: k jednání s opozicí režim tlačila i církev, kterou v jejích snahách diskrétně podporoval papež Jan Pavel II.
* LN Jaká byla v době přechodu od totality k demokracii role generála Wojciecha Jaruzelského, pučisty a osnovatele stanného práva, ale současně člověka, který dokázal být v již svobodném Polsku prvním důstojným prezidentem a předat moc do rukou svého demokratického nástupce?
Generál Jaruzelski po pravdě v období přechodu k demokracii ani příliš nepomáhal, ani překážel. Na kolik jen to bylo možné, podporoval obrodu svého politického zázemí, tedy transformaci komunistické strany na postkomunistickou levici a také už zmíněný proces „kapitalizace nomenklatury“. Hodně úsilí také věnoval tomu, aby se uchránil před soudem za komunistické zločiny. Je třeba si pamatovat, že jde o člověka, který byl zodpovědný za výjimečný stav v Polsku a za smrt více než stovky nevinných dělníků, kněží či členů inteligence.
* LN Rok 1990 je spojen s Balcerowiczovou šokovou reformou, která naplnila polské obchody zbožím, ale zároveň pro část Poláků znamenala pád do chudoby. Je z dnešního hlediska Leszek Balcerowicz kladným hrdinou a polská reforma příkladem úspěchu?
Balcerowicz je po letech hodnocen pozitivně. Přesto, že se v procesu urychlené privatizace stalo mnoho chyb, dokázal připravit pro polskou tržní ekonomiku vcelku zdravé základy, navíc se mu podařilo snížit státní dluh, a konečně vytvořil podmínky pro obrovský rozvoj drobného a středního podnikání, především v sektoru služeb. Díky tomu, navzdory naprosto katastrofální ekonomické situaci osmdesátých let, už v roce 1992 Polsko dosáhlo růstu HDP. Když Balcerowicz zahajoval své reformy v prosinci 1989, Polsko čelilo dramatickému civilizačnímu propadu celého státu, snižující se kvalitě života, klesajícím reálným příjmům obyvatelstva, znehodnocení až 80 procent výrobních prostředků v továrnách, nemluvě ani o zničeném životním prostředí. V roce 1990 západní experti psali, že na překonání tohoto propadu Polsko bude potřebovat desítky let. Situace v Československu či v Maďarsku se s tím vůbec nedala srovnávat. Přesto si Polsko poradilo mnohem dříve a zásadním způsobem se modernizovalo. Nebylo by to možné bez Balcerowicze, ale patrně by to nebylo možné především bez mobilizace a podnikavosti Poláků, zejména nejmladších generací.
* LN Proč byla první léta polské demokracie tak chaotická, že si člověk málem ani nezapamatoval jména premiérů, a jak velký podíl na tom měl Lech Walesa jako prezident?
Nejen lidé ze zahraničí měli problém se zapamatováním si jednotlivých premiérů a ministrů. Poláci to řešili také. Nicméně si myslím, že podobný chaos a zmatek v politice první poloviny devadesátých let byl typický i pro mnohé další postkomunistické státy. Poláci zkrátka nebyli odkojení mlékem matky demokracie. Demokracii se museli teprve učit a učili se většinou „za pochodu“ nebo spíše „v běhu“, narychlo. Navíc chyběli lidé: mladí moderní manažeři, vzdělaní lidé, kteří v osmdesátých letech v obrovských počtech odcházeli do zahraničí, vyhnáni generálem Jaruzelským a jeho politikou. Stabilizaci neusnadňoval ani prezident Walesa, který ve vlastním mocenském zájmu podněcoval tzv. „válku nahoře“ – tedy smrtící konflikt uvnitř elit bývalé demokratické opozice. Walesa byl totiž velkým vůdcem opozičního hnutí Solidarita, ale později v úloze prezidenta spíše překážel než napomáhal zdárné transformaci.
* LN Polsko bylo první zemí střední Evropy, která odstranila komunisty od moci, ale také první, kde se už jako „postkomunisté“ vrátili k moci. V čem byl základ jejich úspěchu a jak velký problém jejich návrat pro Polsko byl? Není paradox, že právě komunisté dovedli později Polsko do Evropské unie?
Hluboké a nevyhnutelné štěpení a konflikty uvnitř Solidarity, která byla konglomerátem mnoha nesourodých ideových proudů, vysoká sociální cena ekonomických reforem, špatná informační politika a konečně nostalgie části společnosti za jistotami Polské lidové republiky – to všechno vedlo k návratu postkomunistů k moci. K tomu je třeba připočítat neukončenou nebo spíše neprovedenou lustraci a dekomunizaci, která také posílila Svaz demokratické levice jakožto personální pokračování komunistické strany. Podobné jevy lze sledovat téměř ve všech státech bývalého sovětského bloku, takže Polsko nebylo nějakou velkou výjimkou. Možná ale s tím rozdílem, že polští postkomunisté už s komunismem neměli mnoho společného, vůbec nepodporovali návrat ke staré, šedé realitě, obrátili se k pragmatismu. Nicméně skutečnost, že se Polsko stalo členem NATO a Evropské unie, byla výsledkem snah elit všech uskupení a snah polských občanů. Byl to jejich úspěch spíše než úspěch politiků, tím méně úspěch postkomunistických politiků.
* LN Bývalý komunistický ministr Aleksander Kwasniewski se stal klíčovou postavou desetiletí mezi roky 1995–2005, v roce 2000 byl dokonce zvolen v prvním kole. Kdyby to ústava umožňovala, byl by ještě dnes prezidentem? Čím Poláky tak okouzlil?
Kwasniewski se prezentoval jako otevřený a konciliační politik evropského střihu, přímá antiteze konfliktního Walesy. Měl podporu nejen svého tábora, ale i tisíců obyvatel nespokojených s vývojem země. Důležitou skutečností bylo, že v období krutých ideových bojů se prezentoval jako „prezident všech Poláků“ – a tento tah mu opravdu vyšel. Byl patrně také první, kdo v takové míře a natolik úspěšně používal moderní prostředky sociotechniky a PR. Navíc druhá strana neměla žádného dobrého protikandidáta. Nebyl to ani – v prvních volbách – nevyzpytatelný Walesa, ani – při druhém klání – nevýrazný a „povrchní“ lídr Solidarity Marian Krzaklewski.
* LN Vláda Volebního hnutí Solidarita pod vedením Jerzyho Buzka v letech 1998–2002 provedla několik zásadních reforem, ale pak zcela propadla ve volbách. Podařilo se jí změnit Polsko, tak proč na to polští voliči reagovali tak odmítavě?
V podstatě lze říci, že z reforem Buzkovy vlády se zcela povedla jen jedna – samosprávní, která vedla ke vzniku silných krajů-regionů. Ty ostatní, reformy zdravotnictví, důchodového systému a školství, nejsou dnes příliš pozitivně hodnoceny. O osudech Buzkovy vlády však rozhodl nejen negativní společenský ohlas reforem, které byly realizovány příliš rychle, i když nikdo nepochyboval o jejich nezbytnosti.
* Pokračování na straně V
Dokončení ze strany IV
Šlo také o korupční skandály a rozpad vládnoucího pravicového tábora. Negativní dopad měla také skutečnost, že premiér nebyl zároveň šéfem vládní strany a příliš veliký vliv měl na něj a jeho ministry předseda Volební akce Solidarita Marian Krzaklewski. Prohra tohoto uskupení znamenala mj. začátek konce silného postavení odborů (konkrétně Solidarity) v polské politice.
* LN V roce 2002 se triumfálně opět vrací k moci bývalí komunisté. Čtyři roky jejich vlády ale končí smrští korupčních skandálů, vládním chaosem a nástupem zcela nových sil v čele s bratry Kaczynskými. Dodnes se ale jen velmi málo vyšetřilo. Byla skutečně vláda Leszka Millera tak zkorumpovaná a klientelistická, jak to vypadalo?
Skutečně šlo o nejvíce zkorumpovaný kabinet v dějinách Polska po roce 1989. Varování mnohých lidí z levice, aby se „nehodovalo s boháči“, nebylo nic platné. Orchestr na Titaniku vlády Leszka Millera ještě vyhrával, ale postkomunistická loď plula na svoji poslední cestu. Po volebním debaklu v roce 2005 se Svaz demokratické levice dodnes nedostal ani ke zlomku dávné moci a vlivu. Tak jako dříve skončila éra odborových předáků, tak je pryč doba bývalých komunistických funkcionářů.
* LN Bratři Kaczynští se pak na dva roky v bizarní koalici se Sebeobranou a Ligou polských rodin ujali moci a vyhlásili „Čtvrtou republiku“, která ale za dva roky skončila. Je obraz těchto dvou let, v něčem připomínající chaos počátku let devadesátých, jen negativní?
Na vyvážené hodnocení historika je zatím příliš brzo. Nicméně lze říci, že v politické sféře nápad na vytvoření „Čtvrté republiky“ nezískal akceptaci společnosti, ale na druhé straně z hlediska trhu, modernizačních procesů, rozvoje školství či strukturálních reforem vláda Kaczynského byla hodně úspěšná.
* LN Když si to vezmeme, tak Poláci zatím pokaždé v nových volbách vyjádřili nespokojenost s předešlou vládou a poslali ji v lepším případě do parlamentní opozice. V mnoha případech se polská politika vyvíjela velice chaoticky, hodně se mluvilo o korupci, agentech, spiknutích. Přesto asi neváháte označit minulých dvacet let za nejúspěšnější období v novodobých dějinách Polska?
Ale časté změny vládnoucí většiny jsou přece naprosto typické pro současnou demokracii! Je to věc přirozená, samozřejmá a očekávaná. Polská politika devadesátých let působila chaotickým dojmem – a opravdu taková často byla. Nicméně postupem času se politický systém stabilizoval a dozrál. Politika se stává stále transparentnější a například míra korupce v Polsku v posledních letech stále klesá a podle mezinárodních výzkumů je nyní nižší než v České republice. Průzkumy veřejného mínění z posledních let také ukazují, že úroveň optimismu a spokojenosti je v Polsku nesrovnatelně vyšší než ve složitém období devadesátých let. Poláci jsou si vědomi toho, čeho dosáhli. Ve velké míře se také změnila polská mentalita, z „nárokovací“ komunistické na více „západní“, pragmatickou a otevřenou. Je to také výsledek rozsáhlých mezinárodních kontaktů a rostoucí vzdělanosti společnosti. Vzdělaní lidé jsou teď největším polským národním bohatstvím. V roce 1988 na vysokých školách v Polsku studovalo 400 tisíc lidí, dnes je to kolem 2 milionů. Spolu s tím ustupují i četné předsudky vůči sousedům – a zde musím říci, že Češi jsou v průzkumech na samé špici žebříčku nejsympatičtějších a nejdůvěryhodnějších národů.
***
Profil
Andrzej Chwalba (nar. 1949) Je historik, profesor a bývalý prorektor Jagellonské univerzity v Krakově. Jeden z nejuznávanějších odborníků na moderní polské dějiny. V roce 2008 v češtině vyšla jeho kniha „Polsko 1989–2008. Dějiny současnosti.“
Poláci zkrátka nebyli odkojeni mlékem matky demokracie. Demokracii se museli teprve učit a učili se většinou „za pochodu“
