Slovenský dramatik Ivan Stodola napsal v roce 1928 hru o tom, že politickou kariéru může udělat každý buran, přifaří-li se ke správné partaji. V jejím novém nastudování na scéně Národního divadla se ale s touto paralelou nedojde dál než ke komunálnímu humoru.
JANA MACHALICKÁ
Znovuobjevování starých textů je věc ošidná. Her, které zapadaly prachem, je víc než dost a při každém vytažení z takového „archivu“ by mělo platit: dvakrát měř, jednou řež. Náhlé okouzlení se má ještě jednou pečlivě zvážit, protože nulová inscenační tradice má vždy nějaký důvod. Je jasné, že dramaturgie ve Stodolově Čaji u pana senátora na první přečtení našla jasnou paralelu s dnešními poměry, ale ani to někdy opravdu nestačí. Ono se to jaksi nabízí – melancholický ňouma Baltazar Slíva (František Němec), majitel pohřebního ústavu, se – ponoukán svou ambiciózní chotí – (Eva Salzmannová) rozhodne pro politickou kariéru. Jeho aktivitu vybudí i křupan nad jiné, exposlanec Sekera (Alois Švehlík), jehož kariéra dopadla neslavně. Slíva se s jeho pomocí přiblíží k jedné ze stran a ta je (jak jinak) přehlídkou tupců a kariéristů všeho druhu. Nového adepta však bude třeba zkultivovat ve společenském jednání a diplomacii a toho se ujme Sergej Ivan Lopuškin (Václav Postránecký). Rus je ožrala, jehož výuka etikety je směšné divadlo, ale jak se ukazuje, školu u něj absolvovala celá maloměstská smetánka deroucí se ke korytům.
Jazyková výbava Stodolových pánů politiků je až neuvěřitelně shodná s tím, co slýcháváme od dnešních volebních lídrů, a pochopitelně že publikum to nepřehlédne a reaguje velmi vstřícně. Je to sice milé potvrzení toho, že i před osmdesáti lety u nás věci veřejné spravovali z nemalé části stejní nýmandi a gauneři jako dnes, ale otázka je, co z toho dál plyne. Protože z tohoto zjištění se inscenace v nic přesvědčivého neuplete.
Cenění upířích zubů do publika Stodolova hra je účelově napsaná politická satira bez přesahu, která svou přímočarostí hoví nejširšímu vkusu – stěžujeme-li si, že domácí divák má politické divadlo za něco podezřelého, pak toto je bohužel většinou jediná možnost, kterou je ochoten přijmout: jednoduše rozložená komunální satira, ještě obtažená tlustou linkou. Toho se mu tedy zde dostane vrchovatou měrou, takže nakonec zapomene i na to, že v první části se příšerně nudil, neboť ta je nebývale statická a otravně utlachaná.
Režisér Ladislav Smoček se starým Stodolou mnoho nepořídil, leda že ještě přitvrdil v předvádění politické garnitury jako stáda blbců. Gagy, které pro tuto příležitost, vymyslel, jsou zbytečně přetažené, což u Smočka ale nebývá zvykem. Jeho inscenace jsou stylové právě díky jemným prostředkům, které spíš chytře naznačují, než polopaticky předvádějí.
Parta stranických hochů (Motouz – Milan Stehlík, Rypák – Oldřich Vlček, senátor Potkan – Petr Pelzer) je přestylizovaná, záměrně se pohybují jako chovanci psychiatrického ústavu po kolektivní lobotomii a vrcholem je pak tajemníkovo kouzlení s kloboukem při volbě kandidátů. Klobouk se vznáší, stranický tajemník se šklebí jako méněcenný... Inu, jestli to někoho baví, těžká pomoc. Pak zase tatáž skvadra připochoduje na jednání s upířími zuby, které vtipně vycení do publika...
V druhé půlce je o něco lépe, tam totiž vnesou život dámy – manželka senátora Potkana, kterou Kateřina Burianová vybavila graciézností slona v porcelánu, paní ministrová (Johanna Tesařová), hystericky předstírající dámu z velkého světa, a již předtím učenlivá a agilní žačka, choť novopečeného politika Slívy, která v podání Evy Salzmannové předvádí studii všestranné přizpůsobivosti. V druhé půlce ovšem také nastoupí na kolbiště Lopuškin, z něhož Václav Postránecký vyrobil zkarikovanou figuru, která přehání svůj ruský akcent, co to jde. A hlavně si text vyšperkovává dle svého mínění vtipně aktuálními poznámkami a extempore – je to zbytečně hrubozrnná charakteristika. Na závěr je pak připravena němohra s úplatky a konečný švih golfovou holí jako artefaktem do emblému všech korupčníků. Inu, jak se komu líbí, a soudě podle ovací publika – tady žádný problém nebude. Ale není to pro Národní divadlo trochu nepřijatelná cenová skupina? A kde je Smočkův vyhlášený vkus a smysl pro ironické jemnosti? Každý si musí odpovědět sám.
Ivan Stodola: Čaj u pana senátora
překlad: Marie Liehmová režie a úprava: Ladislav Smoček scéna: Karel Glogr Národní divadlo, premiéra 18. 3.
