Na byznysmenský přístup v politice dnes již demokratické formy vůbec nestačí
Uskandálů svým způsobem platí, že čím menší částka, tím hůř. Když zbrojařská firma dostane nesmyslnou zakázku za tři miliardy a má na ní marži dvacet procent, je to pro spoustu lidí abstraktní. Zakázka by jim přišla drahá, i kdyby stála dvě miliardy s marží pět procent, takže si nejsou jisti, nakolik se mají rozčílit. Když za zakázku stát vyplatí půl miliardy a sto třicet milionů přitom skončí na divném účtu v Rakousku, vzbudí to mnohem srozumitelnější podezření, i když jde o méně peněz. To ale není nic proti sto sedmdesáti tisícům korun, pokud je předává v hotovosti místopředseda vlády poslanci.
V případě poslance Škárky jde o velmi signifikantních sto sedmdesát tisíc. Byly by samozřejmě nedaněné, ale hlavně by znamenaly, že poslanci Věcí veřejných jednají na základě podplácení/vydírání. To možná naplňuje skutkovou podstatu trestného činu přijetí úplatku, respektive podplácení (pro úřední osoby sazba dvě až dvanáct let) a možná představuje porušení poslaneckého slibu (za což není žádná sankce, ale k čemu potom je?). Ale především to znamená vykročení na neznámou půdu, jež už možná nemá být nazývána demokracií. Nebezpečný exces, na který bylo podezření v případě Melčáka a Pohanky, by povýšil na systém.
Realita VV To bychom ale předbíhali, protože nejdříve bychom museli vědět, co se děje. Vytváření reality je u Věcí veřejných vždy náročná operace. Když loni na podzim MF DNES přišla se zjištěním, že Bártova agentura ABL sledovala politiky na Praze 11, trvalo Bártovi čtyři měsíce, než přišel s definitivní story. Anebo deset dní, budeme-li počítat čas od zveřejnění druhé, silnější várky informací, které deník přinesl v lednu. Nyní Bárta těch deset dní nemá, na to je případ Škárka příliš silná káva. Zatím véčka vypustila verzi házející vinu na exponenta plzeňské ODS Jurečka, načež se vytratila do jiné dimenze. Z ní se vrátila v úterý jen na skok, aby oznámila Škárkovo vyloučení a své no comment, a pak se opět někam teleportovala. Mezitím zřejmě usilovně pracují na generování adekvátní verze reality. Nebyla to půjčka? („Vítku, tady není žádný bankomat, půjč mi prosím tě dvě stovky, chci se jít najíst do blízkého hostince Na Klárově.“ - „Jardo, klidně, ale mám u sebe jen sto sedmdesát tisíc.“ - „Dík, vrátím.“). Nebyl to test integrity? Ty Bártova ABL přece dělávala. Definitivní verzi reality VV včera ještě neměly doladěnou. Zdržovalo je hlavně čekání na Škárkovo prohlášení, s nímž jejich produkt nesměl kolidovat.
Toto lopocení není k smíchu. Signalizuje vpád něčeho nového a destruktivního, „dravců hlubin“, o nichž mluvil Shakespeare v Králi Learovi. Jde o vstup byznysmenského přístupu do politiky, na nějž demokratické formy, dnes již praskající ve švech, vůbec nestačí.
Nemusí přitom jít o to, že byznysmen chce na státu vydělat. Velkopodnikatelům, kteří v posledních desetiletích vstoupili do politiky, jako byl třeba americký Ross Perot nebo italský Silvio Berlusconi, je klidně možné věřit, že jim jde především o to, aby z jejich vlasti byla prosperující moderní země. Jenže jsou zvyklí své firmě velet jako generálové. Hodně se toho sice namluví o postmoderních manažerských metodách, kdy šéfové dovolují zaměstnancům hrát si s plastelínou a kouřit marihuanu, ale ve skutečnosti je pořád většina firem řízena spíš jako armády nebo sekty, kde šéf rafinovanými metodami motivuje podřízené, aby poslušně a spolehlivě realizovali vizi, jež je výhradně jeho. Politik musí smiřovat a moderovat zájmy, řídit loďku státu na bouřlivých vlnách nevyzpytatelného vývoje. Byznysmen chce budovat impérium, vtisknout realitu do svého kadlubu.
V politice byznysmen na cestě k exekutivní moci - tomu jedinému, co dává v jeho očích smysl - narazí na dvě protivné novinky: zaprvé potřebu vypadat přístupně a hezky u médií a veřejnosti, zadruhé nutnost pracovat skrze v jeho očích archaický a neefektivní mechanismus demokracie s jejím rozdělením moci. Té první čelí manipulací médií, jež zásobuje informacemi zhusta nesouvisejícími s jeho skutečnou agendou, té druhé zřízením napodobeniny politické strany. Ta bohužel musí být osazena živými lidmi, jejichž vlastní nápady a ambice nelze vždy natrvalo potlačit. Schází jim ovšem kázeň založená na věrnosti kolektivu a idejím. Ty napodobenina politické strany nemá - byly by jí jen na překážku efektivnímu vládnutí. Použití metod firemních manažerů lidských zdrojů tuto loajalitu jednak nedokáže vždy vygenerovat, jednak se může dostávat do kolize se zákony. A jsme u kauzy Škárka.
Než nad těmito dravci hlubin vyneseme soud, připomeňme, že je někdo do politiky musel pustit: tradiční politické strany, jež ztratily důvěru voličů.
Případ Škárka především znamená vykročení na neznámou půdu, jež už možná nemá být nazývána demokracií. Nebezpečný exces, na který bylo podezření v případě Melčáka a Pohanky, by povýšil na systém.
O autorovi| MARTIN WEISS komentátor LN e-mail: petr.kolar@lidovky.cz
