30. července 2019 10:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Politický systém se hroutí. Určujícím momentem ve společnosti je strach, říká Pavel Rychetský

Volba Zuzany Čaputové prezidentkou Slovenské republiky je pro mě nesmírně... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Volba Zuzany Čaputové prezidentkou Slovenské republiky je pro mě nesmírně... | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Praha Přímá volba prezidenta podle předsedy Ústavního soudu nepřinesla pozitivní posun. Pravomoci prezidenta se sice nezměnily, ale výrazným způsobem se zvýšila jeho legitimita. Pavel Rychetský nabádá, že s takovou mocí se musí nakládat velmi opatrně a s pokorou.

Ústava prezidentovi nestanovuje lhůty, ve kterých má plnit ústavní pravomoce. Podle Pavla Rychetského, který stojí již šestnáct let v čele Ústavního soudu, není nutné základní zákon nějak měnit. „Sebepodrobnější ústava nemůže nahradit podmínku politické a právní kultury ústavních institucí,“ říká v rozhovoru pro Lidové noviny.

LN: Můžete vysvětlit, jak je z hlediska časového ohraničení myšlen článek 74 Ústavy České republiky („Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“), když tam chybí časový údaj, ve kterém se tak má stát?
Tento článek nezakládá pravomoc prezidenta republiky, ale povinnost prezidenta republiky. Z jeho dikce jednoznačně vyplývá povinnost na návrh předsedy vlády odvolat ministra, jehož odvolání premiér navrhne. Skutečnost, že ke splnění této povinnosti, jako řady jiných v ústavě, není stanovena lhůta, je zcela přirozená a normální. 

Ústava není normou, u které by byly stanoveny lhůty s vykonávacím procesem. U ústavy se naopak předpokládá zcela samozřejmé naplňování základních ústavních principů.

LN: Zabýval se Ústavní soud již někdy výkladem tohoto článku?
Zatím nikdy neměl Ústavní soud v plénu kompetenční spor o výklad tohoto článku, případně jiných ustanovení ukládajících prezidentovi například jmenování členem vlády osobu navrženou premiérem. Zabývali jsme se ale otázkou absence lhůt při výkonu ústavních pravomocí. Bylo to například u nálezu k Lisabonské smlouvě, kde jsem byl soudcem zpravodajem. Tehdy jsme řešili otázku povinnosti prezidenta završit ratifikační proces mezinárodní smlouvy, kterou Česká republika uzavřela a se kterou vyslovily souhlas obě komory parlamentu. Tehdy jsme podali jednoznačný výklad, že není-li stanovena lhůta, je povinností příslušné ústavní instituce jednat bez zbytečného odkladu. 

V konkrétní kauze se samozřejmě, pokud by se stala předmětem řízení před Ústavním soudem, museli účastníci daného sporu vyjadřovat, aby zdůvodnili lhůtu, ve které ještě nerozhodli. Pak by soud posuzoval, jestli došlo ke zbytečnému odkladu, či nikoliv. Ani v takovém případě by toto rozhodnutí nemohlo být jednou provždy stanoveným závazným měřítkem této lhůty. V každém dalším případě by Ústavní soud znovu zkoumal, zda lhůta počítaná ve dnech či týdnech je přiměřená, nebo není. Tedy zda k odkladu došlo z důvodů, které by soud považoval za validní, či nikoliv.

LN: Takže existují důvody, pro které lze odklad ospravedlnit. Jaké to jsou?
V každém takovém případě by je Ústavní soud musel zkoumat. Nechci se ale vyjadřovat k této konkrétní věci, která k nám nedoputovala, a doufám, že ani nedoputuje.

Mohu jednoznačně říci, že je-li ústavní orgán v konkrétním okamžiku v situaci, kdy nemůže jednat – je v zahraničí nebo je stižen nějakou závažnou nemocí či hospitalizací, odklad se v takovém případě nepovažuje za zbytečný.

LN: Jsou to tedy jen důvody subjektivní?
Mohou to být i důvody objektivní. Třeba situace, ve které je třeba řešit přednostně jiné věci, třeba pokud je stav ohrožení státu či živelná pohroma a podobně.

LN: Je tedy otálení prezidenta s odvoláním ministra kultury a jmenování nového stále ještě v ústavním rámci?
Na to by odpověděl Ústavní soud, pokud by se to před něj dostalo.

Sebelepší ústava, byť by byla sebepodrobnější, není schopná nahradit podstatnou...

LN: Nemáte pocit, že se pomalu posouváme k systému prezidentské formy vlády?
To, jak se v teorii před více než sto lety rýsovaly jednotlivé metody demokratického vládnutí, doznalo řadu výrazných posunů a změn. I když naše ústava jednoznačně umožňuje interpretaci, ze které vyplývá, že u nás je převažující formou parlamentní forma vlády, ještě to neznamená, že nemáme ani prvky jiných forem vlády. Už když byla přijata první československá ústava, dostala hlava státu celou řadu pravomocí, ale současně byla svázána a žádnou pravomoc nemohla vykonávat bez kontrasignace předsedy vlády.
Dnešní model se výrazně posunul. Výrazně se posílilo postavení předsedy vlády, dokonce se dá říci, že jsme zakomponovali i některé prvky kancléřské formy vlády. A to v té podobě, že předseda vlády je absolutním pánem vlády. On rozhoduje o jejím složení.
Funkce prezidenta republiky není funkcí ústavní instituce, která by v této situaci spolupracovala, ale tou, která vykonává vůli premiéra. Současně se ovšem prezidentovi republiky posílilo jeho postavení, a to v pravomocích bez kontrasignace, kde má absolutní kompetenci.

LN: Myslíte si, že je dnes premiér Andrej Babiš absolutním pánem vlády?
Nechtějte ode mě hodnocení současné politické situace.

LN: Je vůbec možné ústavu vykládat pružně?
V návaznosti na celou historii máme ústavu, která vychází z předpokladu jisté elementární politické kultury, dialogu, schopnosti ústavních institucí vést vzájemný dialog natolik, aby se shodly na základní povinnosti ochrany základních ústavních hodnot. Sebelepší ústava, byť by byla sebepodrobnější, není schopná nahradit podstatnou podmínku elementární politické a právní kultury ústavních institucí.

LN: Takže by nepomohly ani žádné další ústavní pojistky?
Netvrdím, že naše ústava je dokonalá. Netvrdím, že by možná nebylo načase začít se zamýšlet nad tím, zda ji nepodrobit jisté analýze a případným změnám. Nemyslím si však, že nyní je situace v našem zákonodárném sboru a v celém politickém spektru příznivě nakloněna racionální diskusi, která by vyústila v kvalitní ústavodárné změny.

LN: Považujete za kvalitní ústavodárnou změnu zavedení přímé volby prezidenta?
Myslím si, že to vychýlilo náš ústavní model do polohy, která nepřinesla pozitivní posun, ale spíš negativní. A to nejen proto, že neodpovědnost prezidenta, která byla i před touto změnou, se tím výrazným způsobem podtrhla. Předtím neodpovědnost totiž spočívala v jeho svázání s vládou, a tedy i parlamentem, který jej volil. Druhým negativním důsledkem je skutečnost, že mohou v konkrétním případě statistici spočítat, že počet hlasů jemu odevzdaných výrazně převyšuje volební účast při volbách do parlamentu – a tím je jakoby zvýšena legitimita jeho ústavního postavení. 

Dalším problémem je to, že podle mého názoru dobrá tradice volby parlamentem vycházela z toho, že parlament je volen, přinejmenším dolní komora, proporcionálním volebním systémem, a je tedy velmi pestrobarevný. Tato skutečnost si vynucovala, aby volba prezidenta parlamentem byla volba osoby, která bude přijatelná pro širší politické spektrum a bude jistým kompromisem.

LN: A nevedla tedy k takovému rozdělení společnosti...
Současný systém, v němž se ve druhém kole setkávají naprosto odlišné politické osobnosti, skutečně vede k jistému rozdělení národa, které se skončením volby samo neuhasne. Dle zákona o volbě prezidenta jsou také limitovány prostředky, které lze vynaložit na kampaň. V prvním kole je horní hranice 40 milionů korun, ve druhém dalších deset. Tento fakt sám od sebe vyřazuje celou řadu potenciálně velmi způsobilých kandidátů, protože příliš mnoho jedinců nemá volných 50 milionů anebo jsou závislí na donátorech. Tato závislost však okamžikem volby nezanikne.

LN: Má tedy prezident, který byl zvolen přímou volbou, skutečně cítit silnější mandát než ten, kterého volil parlament?
Pravomoci prezidenta se nezměnily. O skutečnosti, že se výrazným způsobem zvýšila legitimita, bohužel není pochyb. Je potřeba s tím nakládat velmi opatrně a pokorně.

LN: Generální sekretář Ústavního soudu Vlastimil Göttinger do médií uvedl, že váš soud je kvůli jednomu chybějícímu ústavnímu soudci těžce přetížen. Absence nástupce za ústavního soudce Jana Musila, který ze zdravotních důvodů ke konci ledna ve funkci skončil, je podle Göttingera čím dál tím citelnější. Jak moc je situace vážná?
Jistá míra zahlcenosti Ústavního soudu se projevuje tak, že již celou řadu let každoročně napadá víc než čtyři tisíce individuálních ústavních stížností. Když to porovnáme s počtem soudců jiných vrcholných justičních institucí, je trvalým stavem ÚS jistá míra jeho zahlcenosti. V takovém případě i absence jednoho soudce s sebou nese některé negativní důsledky, zejména pokud to trvá delší dobu.

LN: Jak to ovlivňuje zbylých čtrnáct ústavních soudců?
Všem zbývajícím soudcům se tak zvyšuje nápad. Znamená to také to, že jeden senát není plně obsazen a soudce z jiného senátu či funkcionáři musí střídavě suplovat v senátu. Problém je i v tom, že ve věcech posuzování ústavnosti zákona je vyžadováno, aby pro vyhovující nález hlasovalo devět z patnácti soudců. Hlasovací poměry v plénu se ale mění, pokud je to devět soudců ze čtrnácti. Má to tak dopad i na chod pléna Ústavního soudu.

LN: Radí se s vámi pan prezident o tom, koho byste rád viděl jako nového ústavního soudce?
Když byl Miloš Zeman poprvé zvolen prezidentem a Ústavní soud byl už řadu měsíců zcela neobsazený, zval si pan prezident pravidelně na konzultace pro obsazování soudců Ústavního soudu mou osobu, předsedu Nejvyššího soudu, předsedu Nejvyššího správního soudu a nejvyššího státního zástupce. V tomto pětičlenném kolektivu jsme konzultovali různé návrhy na kandidáty. Tato praxe nevydržela až do plného obsazení Ústavního soudu a od té doby se už nikdy neopakovala.

LN: Pod drobnohledem bylo sledováno hlasování o osobě profesora Aleše Gerlocha, kterého Zeman na jaře na tento post nominoval. V Senátu však nakonec profesor Gerloch našel podporu jen u 19 zákonodárců. Nyní se objevila zpráva, že jej prezident opětovně na post ústavního soudce navrhne. Fandíte mu?
Od doby, kdy s námi pan prezident přestal konzultovat nominace do Ústavního soudu, nepovažuji za vhodné jakkoliv se k nominacím vyjadřovat.

LN: Poté, co profesor Gerloch při volbě neuspěl, konstatoval v rozhovoru pro LN, že Senát má pouze ověřit podmínky, které pro ústavní soudce stanovuje ústava, a nemá posuzovat kandidáta na základě politických kritérií. Byl totiž kritizován za to, že na začátku sedmdesátých let vstoupil do KSČ a že vypracoval několik odborných posudků ve prospěch Miloše Zemana. Nahlížíte na volbu ústavního soudce jako na politickou záležitost?
Když se v období rozpadu Československa připravovala v časovém presu česká ústava, bylo nepochybné, že se v ní musí objevit ústavní zakotvení Ústavního soudu jako exkluzivního vrcholného orgánu – nejen pro ochranu ústavnosti, ale i lidských práv a svobod. A tato myšlenka se projevila ve dvou podobách. Za prvé v rozsahu kompetencí, kde je ústava jednoznačně inspirovaná postavením ústavního soudu Spolkové republiky Německo. Dá se říci, že naše kompetence jsou gigantické a odpovídají poválečné evropské zkušenosti. Pokud se ale týče kreace českého Ústavního soudu, do ústavy se dostal model převzatý ze Spojených států.
Ústavní soud sestavuje sám prezident, ale k jakémukoliv jmenování se vyžaduje předchozí souhlas Senátu. Jde o model výsostně politický, i když v našem Senátu se objevují i bezpartijní nezávislí kandidáti. Tuším, že z těch 81 jich tací mohou být tři nebo čtyři. Představa, že Senát nebude rozhodovat politicky při vyslovování souhlasu s nominacemi na Ústavní soud, je zcela odtržená od reality.

LN: Vadilo by vám jako bývalému disidentovi, že by u Ústavního soudu působil člověk, který reprezentoval právní teorii reálného socialismu?
Na jedné straně jsme zemí, která se může hrdě hlásit k tomu, že první ústavní soud na světě byl československý v roce 1920. Na druhé straně jsme měli výrazné přetržení kontinuity a k obnovení ústavního soudnictví došlo až po listopadu ’89, až koncem roku 1990.
Všichni prezidenti, ať už Václav Havel, Václav Klaus, nebo Miloš Zeman, stáli před dost zásadním problémem při nominacích soudců Ústavního soudu. Nehledě na to, že ústavní praxe jednotlivých evropských zemí je velmi rozdílná. Například ústava Belgického království předepisuje povinně, aby v ústavním soudu zasedali nejen paritně Vlámové a Valonové. Ale i akademičtí odborníci a politici. Zjistíme, že například u ústavní rady Francie není ani předepsané právnické vzdělání. Když se podíváte na německý spolkový ústavní soud, najdete tam několik bývalých ministryň z jednotlivých spolkových zemí. Když se podíváte na jednotlivé evropské ústavní soudy, zjistíte, že nikoliv zanedbatelnou mírou jsou v jejich sboru zastoupení představitelé akademické obce.

LN: Míříte na to, že nejde najít ústavní soudce s ideálním profilem?
Namíchat Ústavní soud České republiky v roce 1993 bylo pro Václava Havla téměř neřešitelným oříškem. Protože v akademické oblasti neměl kde hledat. Nenašel se snad jediný profesor z oblasti ústavního práva, jenž by nebyl do poslední chvíle členem komunistické strany. Václav Havel tehdy sáhl do řad právníků, kteří své vzdělání získali před únorem ’48, nebo do řad emigrantů. Václav Klaus o deset let později nebyl v lepší situaci. Navrhoval například řadu advokátů. Tato profese byla nejméně svázána s komunistickou mocí.
Miloš Zeman je v mnohem lepší situaci. Už máme ten soud mnohem poevropštěnější. Od pádu komunistického režimu uplyne již 30 let. To neznamená, že by se prezident republiky a Senát neměli zabývat tím, zda a jak působili kandidáti na Ústavní soud před listopadem ’89 v této zemi. Přesto si myslím, že hlavní akcent by měli dát na to, jak působili 30 let po pádu minulého režimu v této zemi.

LN: Nedávno jste se vyjádřil velmi kriticky k rozhodnutí senátu v čele s docentem Vojtěchem Šimíčkem. Šlo o rozhodnutí ve věci svobody projevu ostravského hoteliéra, který podmiňoval ubytování občanů Ruské federace podpisem prohlášení o nesouhlasu s anexí Krymu. Podle nálezu šlo o svobodu projevu. Vy jste řekl, že se za toto rozhodnutí stydíte. Proč jste volil tak ostrá slova?
Zanedlouho tomu bude šestnáct let, co jsem předsedou Ústavního soudu. Za tu dobu jsem nejednou cítil vnitřní nesouhlas s některými nálezy. U rozhodnutí senátu, kde nejsem členem, jsem neměl možnost vyjádřit odlišný názor a nezbývalo mi než zatnout zuby a doufat, že se vyhnu časté konfrontaci s odlišnými názory proti tomuto nálezu. Například ve vědeckých radách právnických fakult, kde jsem členem. V tomto případě to nebylo poprvé, kdy jsem neměl možnost uplatnit disent a nemohl jsem před svými kolegy veřejně vystupovat na obhajobu tohoto nálezu. Ale bylo to poprvé, kdy jsem nemohl mlčet.

Pavel Rychetský (75)

  • Předseda Ústavního soudu ČR, od srpna roku 2013 zastává druhý mandát.

  •  Patří k významným představitelům disentu, podepsal Chartu 77, stal se jednou z hlavních tváří Občanského fóra a následně Občanského hnutí, jemuž předsedal Jiří Dienstbier.

  •  Po sametové revoluci se stal generálním prokurátorem, následně zamířil do vlády Mariána Čalfy, jejímž byl místopředsedou. Poté působil v advokacii a rovněž se stal senátorem.

  • Před svým nástupem na nejvyšší justiční příčku v srpnu 2003 působil jako místopředseda vlády Vladimíra Špidly, v téže vládě zastával také post ministra spravedlnosti.

LN: Když se podíváte na současný vývoj evropských států, vyvíjí se podle vás demokracie správným směrem, ve vztahu k tomu, že v řadě evropských států vyhrávají volby populistické strany?
Již delší dobu mám pocit, že nejen česká společnost, ale celá euroatlantická civilizace prožívá dost hlubokou krizi. Krize má zřejmě více než jednu příčinu. Ale tu hlavní příčinu spatřuji v tom, že to, jak byl demokratický systém v rámci naší civilizace vytvářen a uspořádán, odpovídalo potřebám a podmínkám konce 19. a začátku 20. století. Systém založený na pluralitě politických stran, na soutěžení masových politických stran, které měly jednoznačně vymezený elektorát.
Socialistické nebo sociálně demokratické strany, jako jedny z nejstarších politických subjektů na evropském kontinentu, tradičně zastupovaly tzv. zaměstnanecký elektorát. Od dělníků přes zaměstnance: učitele, úředníky. Agrární strany tradičně zastupovaly venkovský elektorát. Dělily se o něj s křesťanskými stranami. Živnostenské strany tradičně zastupovaly živnostenský sektor společnosti.
Ty strany, alespoň podle názvů, zůstaly do dneška. Ten elektorát však zmizel. Společnost je naprosto jinak stratifikovaná. Společnost konce 20. a začátku 21. století již není v klasickém smyslu třídní, ale je společností, jak já tvrdím, bezradných lidí, kteří mají pocit, že je nikdo nereprezentuje. Ty politické strany, jež je reprezentovaly na přelomu 19. a 20. století, dávno nejsou masové strany. V případě České republiky jsou to dokonce uzavřené, elitářské kluby.

LN: Jak k tomu došlo?
Není-li politická strana masová, pak v ní nemůže fungovat demokracie. V masové straně musel fungovat přirozený výběr a vnitřní demokratická pravidla se pak přenášela do společnosti. Tento faktor zmizel.
Žijeme zdánlivě ve společnosti blahobytu a lidé by měli být spokojeni. A nejsou spokojeni. Ani u nás, ani v Americe, kde zvolili Trumpa, ani v západní Evropě. Velká část společnosti žije ve strachu. Většinou to je strach z budoucnosti. Jakási sociální tíseň. Například nejen u nás asi platí, že je-li někomu více než 50 let a má slušné zaměstnání, o které přijde, stojí před ním reálná hrozba, že už takové zaměstnání nezíská.

LN: Takže populisté vyhrávají díky tomu, že voliči cítí strach? A z čeho konkrétně?
Strach je tedy jeden z momentů, které určují situaci uvnitř společnosti. A se strachem se dá fantastickým způsobem velice úspěšně pracovat. Je jedno, jestli to je strach z migrantů, jež tady nemáme, islámu, který tady není, Evropské unie, kterou tady máme a která nám nesmírně pomáhá. A přesto někteří demagogové dokážou EU představit voliči jako jeho nepřítele. Prostě nové nestandardní, nesystémové politické subjekty se naučily perfektně pracovat se strachem. A tradiční politické strany, místo aby vyvrátily ten strach a představily reálnou pozitivní budoucnost pro voliče, ze strachu, že o voliče přijdou, začaly také trochu hnědnout. Také trochu přebírat populistickou nebo i xenofobní rétoriku. Jenže jenom trochu, místo aby se proti ní jednoznačně vymezily. Takže nemohly než neuspět.

LN: K čemu pak směřujeme?
Ve výsledku jsme svědky zhroucení politického systému. Zůstává sevřený ve stejné kazajce. Ve stejném politickém a ústavním formátu minulých století. Ale do něj vstupují politické subjekty, které založily svou existenci na práci se strachem, nikoli na politickém programu, ale vlastně na populismu a demagogii. A když tento obrázek doplníte fenoménem, který naše civilizace neznala ještě před několika desítkami let, fenoménem anonymních sociálních sítí, jež zcela vyplňují veřejný prostor, protože jsou mnohem dostupnější než jakákoli jiná média, protože jsou všem přístupné a všichni se na nich cítí být aktéry... A anonymita otevírá ohromný prostor pro všechny patologické jevy ve společnosti, protože zajišťuje jistou absolutní imunitu.
Souhra těchto faktorů způsobuje, že skutečně stojíme před vážnými problémy, co tedy s naší budoucností činit. A mám vážnou obavu, že zatím se nedaří nalézt východisko. To znamená, že nikdo ještě nedokázal veřejnosti nabídnout takovou reálnou perspektivu pro každého jednotlivce, aby přestal tak lehce skákat na lep demagogickým, populistickým, extremistickým silám.

LN: Myslíte, že proti tomu má v sobě společnost něco jako imunitu, která v rozhodném okamžiku dokáže zareagovat?
Fakt, o němž jsem hovořil, prochází všemi zeměmi. Belgie má svého Wilderse, Francie má svou Le Penovou, Německo má AfD. Ale tyto společnosti mají vyšší míru rezistence a imunity vůči těmto téměř patologickým jevům. Kdežto nové země nebo státy, v nichž sociální problémy přerůstají únosnou míru, jsou méně imunní a je zde větší nebezpečí, že podlehnou.
Nechci vyslovovat hodnotící soudy, to by bylo na samostatný rozhovor, o Polsku, Maďarsku, vývoji v Itálii. Spíše bych to zakončil tím, že pro mě byla nesmírně povzbudivým signálem volba Zuzany Čaputové prezidentkou Slovenské republiky. Je to důkaz, že i v takto postižené zemi, jako jsme my, Slováci a ostatní postkomunistické země, ještě existuje jakýsi elementární cit, zdravý rozum a schopnost občanské společnosti se emancipovat.

Kateřina Kolářová

Autor

Kateřina KolářováKaterina.Kolarova@lidovky.czČlánky

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz